jidelnicek 

Jídelníček

 

Seznam alergenů

 

sponzori hand

Náš sponzor

ostroj logo

vybavení školní zahrady herními prvky s matematickou tématikou

Velikonce a vítání jara

Hromnice

Toho dne se v kostele světily pře mší svíce, kterým se také říkalo hromničky. Pobožní lidé takto vysvěcené „hromničky“ zapalovali při bouřích, modlíce se přitom k Bohu za odvrácení možné pohromy. Také bývalo zvykem dávat hromničku do rukou umírajícímu člověku. Světlo hromničky mělo jeho dušičce svítit na cestu do nebe.

Na Chodsku věřili, že kdo by na Hromnice tancoval, ten by zemřel bez světla, na Chrudimsku zas obcházel hospodář s posvěcenou hromničkou třikrát za sebou úly a přitom se modlil, což mu mělo zajistit zdravé včely a hojnost medu.

V den Hromnic se nesmělo šít ani nic přišívat. Mělo se zato, že jehla přitahuje „boží posly“ blesky.

Sv. Blažej

Na svatého Blažeje se v chrámech udělovalo „svatoblažejské požehnání“, při němž kněz kladl dvě posvěcené svíce, svázané křížem pod hrdlo tomu, komu požehnání uděloval. Takové požehnání mělo chránit před krčními chorobami a obecně před zlem.

Na Bzenecku se světil chléb a kousek z něj se zastrkoval do střechy stavení, aby nechytla. Podle počasí se předpovídalo zdraví lidí. Pokud ráno na svátek svatého Blažeje svítilo sluníčko, mělo zdraví v následujících měsících sloužit především mladým lidem a dětem. Polední slunce předvídalo zdraví dospělých a slunečné počasí k večeru zas lidem starým.

Na Vizovicku chodili dříve tento den školáci s rožněm, košem a měchem od stavení ke stavení a sborově odříkávali:

Dneska je svatého Blažeja deň,
Zachovává se obyčej ten,
Že školní žáci chodějí
Okolo dobrých lidí,
Hledajíc sobě živnosti
Dle starodávných zvyklostí.
I my jsme k vám přišli
Vašu paňmámu navštíviti.
Abychom od ní dostali
Slaniny, jitrnice, klobáse,
To ráda taková chase.

Hospodyně nadělovaly školákům slaninu, uzené maso, vejce i peníze. Ti všechno poté odevzdali paní rechtorce, která jim za to vystrojila pořádnou hostinu.

 

Lidové obyčeje

O stáří velikonoční pomlázky a její po staletí nezměněné podobě svědči vzpomínky pražského kazatele Konráda Waldhausera, žijícího ve 14. století, že se manželé a milenci v pondělí a úterý velikonoční šlehají metlami, tepají i rukou. Ospalé i lenivé prý časně z rána házejí do vody nebo alespoň polévají. Deník z doby vlády Rudolfa II. uvádí, že v Praze se před Velikonocemi prodávaly po ulicích pestrobarevné metly, s nimiž pak všichni venku pobíhali. Potkal-li prý kdo pannu, šlehal ji po ramenou i rukou, aby dostal velikonoční vejce. Této kratochvíli se oddávali i zemští úředníci. – Hody, hody do provody, - dejte vajíčko malovaný. – Nedáte-li malovaný, - dejte aspoň bílý, - slepička vám snese jiný. - Koledníci dostávali vajíčka namalovaná i jednobarevná (nejčastěji červená), stejně jako bohatě malované a i jinak zdobené kraslice. Od pohanských dob bylo vejce symbolem života, snad právě proto se spojovalo s oslavou jara.

Malování vajíček

Lidová legenda z Blešna u Hradce Králové vysvětluje vznik tradice malovat velikonoční vajíčka: Když Ježíš se svatým Petrem chodili po světě, přešli do jednoho statku a poprosili hospodyni o kousek chleba. Ta však neměla v celém stavení ani skývu. V tom však uslyšela kdákání slepice, seběhla ke kurníku a našla vejce. Upekla ho v teplém popelu a jím nakrmila oba pocestné. Když odešli chtěla smést koštětem pohozené skořápky. Jaké bylo její překvapení, když uviděla že se proměnily ve zlato. Selka potom každého pocestného častovala vejci, ale žádná skořápka se ve zlato neproměnila. Časem začala vejce rozdávat na výroční den návštěvy oněch dvou pocestných.

S vajíčky provozovali o velikonoční pondělí a někdy i v následující dny dospělí i děti různé hry. – Běžné bylo „sekání“ do vajec. Jeden chlapec uchopil vejce do dlaně, aby jen špička vykukovala mezi palcem a ukazovákem. Druhý hoch vzal krejcar a mrštil jím proti vejci. Pokud se krejcar zasekl, patřilo vejce házejícímu chlapci; pokud se svezl či se vůbec do vejce netrefil, zůstalo vejce tomu, kdo ho držel. Méně často se krejcar zasekával do vejce položeného na zem (do důlku). – Při „ťukání“ dva hoši lehce udeřili špicí svých vajec proti sobě. Čí špice se rozbila, ten prohrál a musel dát vejce soupeři. Někteří chlapci podváděli a přinesli vejce vyfoukané a naplněné smolou, které se nerozbilo. Pokud ostatní takový podvod zjistili, bylo pochopitelně s nepoctivcem zle. – „Koulení“ mělo různé varianty. V jedné z nich se vajíčka dal do řady a chlapci k nim z větší dálky kutáleli „kudrnu“ (kouli slepenou z volských chlupů). Kdo zasáhl vejce, mohl si ho vzít. Jiným způsobem koulení bylo spouštění vajec po nakloněném šindeli či dřevěným žlábkem na rovnou zem. Komu se podařilo zasáhnout jiné vejce, získal ho. Existovaly varianty, při nichž byl vítězem ten, jehož vejce se dokutálelo nejdále. V okolí Vamberka se pro tento účel připravovalo speciální „valbisko“ s přesně stanovenými rozměry (6,5 m x 0,5 m), na němž se dalo soutěžit 10 vejci najednou. Stavitel valbiska dostával od hráčů zaplaceno za přípravu jeden nebo dva krejcary. – Na Chodsku se scházela mládež na návsi a házela vejce buď do výšky, nebo jím přehazovala střechu tak, aby dopadlo na měkký drn. Pokud se vejce od některého děvčete rozbilo, sklidila dívka posměch a hoši říkali, že bude nestálá.

Spojení obrázku zajíčka se svátkem velikonoc nemá dlouhou tradici, ujalo se koncem 19. století a rychle se rozšířilo. Vychází z německého prostředí, v českém ji rozšířila povídka K. Schmidta „Kraslice“, v níž vykládá, že kraslice snáší v poli pro mravné děti zajíček. Od té doby se začali zajíčci objevovat v cukrárnách, pekárnách, papírnictví na nejrozmanitějším zboží.

Bílá neděle

První neděle po velikonocích se tak nazývá proto, že mnohde nosili toho dne novokřtěnci naposledy bílé křestní roucho. Dnes je často dnem slavnostního prvního sv. přijímání.

23. duben – Sv. Vojtěch

pocházel ze slavníkovského rodu, který byl na konci 10. století po Přemyslovcích nejmocnějším rodem v Čechách. To také vyvolávalo mezi oběma rody třenice, zvláště kvůli mocenským ambicím Slavníkovců. (v té době razili i vlastní mince). podle legendy byl původně určen ke světské dráze, ale když těžce onemocněl, položili ho k oltáři Panny Marie a prosili za jeho uzdravení. Po vyváznutí z nebezpečí ho otec zaslíbil duchovní cestě. Roku 972 se odebral na školu do Magdeburku, kde jako arcibiskup působil sv. Adalbert, který se chlapce ujal a při biřmování mu dal své jméno (Vojtěch – německy Adalbert). Roku 982 zemřel pražský biskup Dětmar a novým pražským biskupem byl za účasti knížete Boleslava II. na Levém Hradce zvolen právě Vojtěch. Ihned se odebral do Verony za císařem Otou II., který ho schválil udělením prstenu a biskupské berly. Zde se setkal se zastánci, požadujícími reformu církve a vytvoření pevné organizace na základě teorie o nezávislosti církve na světských panovnících. Bojovali rovněž proti sňatkům kněží. Myšlenky reformy prosazoval Vojtěch i doma, což záhy vyvolalo konflikt, doprovázený mocenským zápasem mezi Přemyslovci a Slavníkovci. Roku 988 byl Vojtěch nucen opustit Čechy, odešel do Itálie, kde vstoupil do známého benediktinského kláštera, pak do řeckého reformního kláštera ve Valle Luce. Roku 1990 složil na Aventinu ve shodě s papežem slib v římském reformním klášteře. – Nepřítomnost biskupa v zemi byla vždy nepříjemná – neměl kdo světit kněze, chyběla hlava celé církevní organizace. Proto roku 992 požádal kníže Vojtěch, aby se vrátil do Čech. Ten tak učinil a přivedl s sebou italské mnichy v čele s Anastasiem, kteří založili roku 993 prvý mužský klášter v Čechách v Břevnově. – V Čechách Vojtěch nepobyl dlouho, spory s domácí šlechtou se záhy vyhrotily a již roku 994 odchází opět ze země, podle legendy se příčinou stalo to, že jistá cizoložná žena z bohatého rodu Vršovců se před hněvem manžela uchýlila pod ochranu kostela sv. Jiří. I když měla být podle pohanského práva sťata, Vojtěch odmítl ji vydat. Poté se Vršovci vlámali do chrámu, ženu odvlekli od oltáře a zabili. Za toto porušení svátosti chrámu je Vojtěch vyobcoval z církvě – rok 995 byli při zákeřném přepadu Libice nad Cidlinou vyvražděni Slavníkovci. Rodové hradiště bylo bez ochrany, protože nejstarší člen rodu Soběbor dlel s vojskem v Polsku. V letech 995-996 žil Vojtěch v římském Aventinu, pak odešel do Polska, rozhodnout upořádat křesťanskou misi k pohanům. Podle legendy se na své pouti dostal spolu s průvodci do lesa zvaného Romovské pole, který byl posvátným hájem, kam nesměli křesťané vkročit. Tu ho přepadli pohanští Prusové a jejich žrec probodl Vojtěcha oštěpem. I když do něj bodali i další, Vojtěch rozepjal ruce a modlil se za odpuštění vrahům, až usekli hlavu a nabodli ji na kůl. Vojtěch zemřel 23. dubna 997 poblíž dnešního města Královec.

Polský panovník Boleslav I. Chrabrý záhy vykoupil od Prusů tělesné ostatky sv. Vojtěcha a nechal je pohřbít v Hnězdně, které nedlouho potom císař Ota III., který se s Vojtěchem několikrát osobně setkal a pokládal ho za svatého, povýšil na arcibiskupství. Již kolem roku 1000 byl založen kostel sv. Vojtěcha v Cáchách i v Římě v Aventinu. – V roce 1039 uspořádal český kníže Břetislav vojenské tažení do Polska, dobyl Hnězdno a odvezl odtud ostatky sv. Vojtěcha do Prahy. Nechal je slavnostně pohřbít v katedrále sv. Víta. Jeho záměrem bylo zvýšit prestiž Prahy natolik, aby se mohl také ucházet o zřízení pražského arcibiskupství. Od 11. století se po sv. Václavovi řadil sv. Vojtěch mezi patrony české země, současně ale byl i patronem Polska. Z této doby pocházejí první svatovojtěšské legendy. – se svátkem sv. Vojtěcha souvisí lidové zvyky, vázané na chov holubů – ať již čarování děvčat s mladým holoubětem, které mělo pomoci získat milého, nebo různé praktiky holubářů, které měly do holubníku přilákat cizí holuby. Tyto zvyky nejsou staré a byly poměrně málo rozšířeny.

Na den sv. Vojtěcha v Milavči u Domažlic pastýř nikdy netroubil na roh, ale práskal bičem. K tomuto tradičnímu zvyku se vázala místní legenda, podle níž se u obce na pouti z Říma zastavil sv. Vojtěch a usnul unaven ve stínu lípy. Právě hnal kolem stádo zlomyslný pastýř, který spícímu muži zatroubil rohem schválně přímo u ucha. Sv. Vojtěch se vzbudil a na místě pastýře potrestal hluchotou. Aby se podobné neštěstí neopakovalo, usnesli se sousedé, že jejich pastýř bude místo troubení práskat bičem.

24. duben – sv. Jiří

pocházel z urozené kappadocké rodiny; otec byl jako křesťan umučen. Jiří vsoupil do vojska a časem dosáhl hodnosti plukovníka římské armády. Když začal císař Dioklecián pronásledovat křesťany, předstoupil před něj a vyznal se ze své víry. Císař jeho slova označil za zradu a nechal Jiřího ihned uvěznit. Několik dnů ho mučili, aby se zřekl křesťanství, ale marně. Roku 303 zemřel katovým mečem. Sv. Jiří – neohrožený bojovník za víru – se od 12. století zobrazuje na koni jako sličný rytíř ve zbroji, jak zabíjí kopím saň, která naň dotírá. Toto vyobrazení je ovšem symbolické – saň totiž představuje zlého ducha či pohanství.

Podle lidové víry se na sv. Jiří otevírá země. Svátek byl proto důležitým mezníkem hospodářského roku, především v chovu dobytka. Od sv. Jiří se dobytek začal pást na pastvě, v některých krajích se prováděl slavnostní jarní výhon. Hospodáři spolu s pastýřem prováděli evidenci kusů na rabuších, někdy pastýř dostával od hospodářů dárky. Prováděly se i různě pověrečné praktiky, které měly zajistit, aby byl dobytek celý rok zdráv. Když na Šumavě odcházel dobytek z chlévů, hospodáři ho zdobili věnci květů s červenými pentlemi (červená barva je chránila před uhranutím), polévali ho svěcenou vodou apod. V Podmoklech dávali kravám do píce diviznu, aby dobře dojily. Existovala pověra, že v den sv. Jiří vylézají ze země hadi a štíři, ale nejsou toho dne ještě jedovatí. S otevíráním země souvisela také pověra, že na sv. Jiří je voda ve studních jedovatá. Na sv. Jiří odváděli poddaní každoročně vrchnosti jarní plat. (peníze i naturálie); podzimní se splácel na sv. Havla.

Masopust

Masopust (na Moravě fašank nebo fašinek) byla doba od Tří králů do Popeleční středy. Nejznámější a zároveň nejveselejší jsou poslední dny masopustu, spojené s radovánkami a hodováním.

Masopustní tradice, spojená s průvody maskovaných lidí, byla jakýmsi klínem mezi Vánocemi a Velikonocemi.

O masopustních radovánkách se u nás dochovaly písemné zprávy již ze 13. století. Naši dávní předkové si na bujaré masopustní veselí velmi potrpěli, což bývalo mnohdy církvi trnem v oku. Tehdy ovšem býval masopust poněkud hlučnější a rozpustilejší než dne. Každý se snažil si užít masopustních kratochvílí jak nejlépe uměl. Veselil se bohatý i chudý, pán i slouha, mistr i tovaryš. Každý jedl masopustní šišky a koblížky, vesele popíjel, zpíval a tančil při hudbě pištců a hudců. Vždyť i čeští králové v dobu strojili nákladné masopustní kvasy, na kterých hodovali se všemi pozvanými.

Tučný čtvrtek

O tučném čtvrtku bývala k obědu vepřová pečeně se zelím a knedlíky. Také se nemělo hledět na nějaký ten džbán piva. Na tučný čtvrtek si každý měl dopřát tolik piva a mastného jídla, co snesl.

Pátek a sobota utekla jako sen a už tady byla tak dlouho očekávaná masopustní neděle.

Masopustní neděle

Masopustní neděli se také říkalo neděle taneční. Hned po obědě vyhrávali hudebníci na návsi a zvali tak k musice do hospody. Hned jak dohráli, začala se otevírat vrata statků a dveře chalup a muži i ženy mířili k hospodě, kde už na ně čekali muzikanti se svými nástroji. Pivo teklo proudem, z bot tanečních párů se jen kouřilo a veselého křiku neubývalo ani v časných ranních hodinách.

Masopustní pondělí

Druhý den, na masopustní pondělí se pokračovalo v tanci. To byl tzv. „mužovský bál“. Na takovou zábavu neměla svobodná chasa přístup a musela se spokojit s přihlížením. V kole bylo vidět jen samé ženáče a vdané. Hudebníci pilně vyhrávali, protože furiantští sedláci na nějakou tu zlatku nehleděli.

Masopustní úterý

Masopustní úterek býval svátečním dnem. Byl to také tolik očekávaný den maškar,jichž bylo všude plno. V průvodu maškar bývaly figury nejrůznějšího druhu. Čím byla maska potvornější, tím budila větší pozornost. Zúčastňovaly se ho různé masky a ať už šlo o četníky, žebráky, cikány nebo jiné maškary, hlavní postavou byl většinou šašek. Jeho oděv byl zdobený barevnými papírky, na hlavě měl špičatou šaškovskou čepici a v ruce nesl bič na odhánění nemaskovaných.

Jinak tou bylo v Hroznětíně, kde by ústřední postavou průvodu medvědář s medvědem. U každého stavení hudba zahrála dva až tři kousky. Maškary byly většinou odměňovány koblihami, vejci, uzeným masem, ale i obilím a penězi. Masopust byl zakončen tradičním „pochováním basy“, které symbolizovalo na 40 dní konec tanečních a hudebních veselic.

Postní doba (únor - březen)

Pražila má milá pučálku,
Pražila ona ji na šálku…

Předvelikonoční půst je poměrně dlouhý: začíná hned druhý den po masopustu. V úterý se lidé ještě bavili v rozpustilých maškarních průvodech, a následující Popeleční středa už patřila k postní době.

Půst začíná každý rok v jiný den. Souvisí totiž s Velikonocemi, a tak připadá na únor nebo na březen. Trvá celkem 40 dnů a jeho konec zasahuje až do vlastních velikonočních svátků, protože posledním dnem půstu je neděle – Boží hod velikonoční. Po celou tuto dobu se nepořádaly žádné zábavy s hudbou a tancem ani hlučné svatby, platil i zákaz nočních milostných schůzek. Strava se omezovala na jednoduchý bezmasý jídelníček.

Půst však neznamenal jen omezení některých potravin. Podle církevního výkladu se lidé postí a vzdávají přepychu, protože si připomínají čtyřicet dnů, které Ježíš strávil na poušti, jedl jen prostou stravu a odolával pokušení ďábla. Pro křesťana mělo být toto období především časem pokání, sebezpytování a rozjímání, vlastně přípravy těla i duše na nejdůležitější svátek roku – Velikonoce.

Postní jídla

Půst ve smyslu omezování jídla nezavedla katolická církev, existoval vlastně od pravěku. Na konci zimy a začátkem jara lidem nezbývalo moc zásob a do nové úrody bylo daleko. Hlavně nebylo nic čerstvého, a tak se jedly převážně zbytky a taková jídla, která nasytila, ale zároveň nebyla náročná na množství surovin. Ve středověku k nim patřily polévky, kaše, sušené lesní plody, placky nebo chléb ze zbytků mouky smíchané s různými náhražkami.

Církev jen připojila pravidelné (a pro věřící povinné) postní pátky. Nikdy vlastně přímo nenařizovala, jaké potraviny se mají jíst, snad jen s výjimkou masa. Podpořila však rozumné omezování konzumace jídla v ročních obdobích, kdy bylo zapotřebí šetřit zásobami a neplýtvat.

Teprve později přibyla do jídelníčku další jídla, která jsou dnes považována za typická postní – například rybí maso, luštěniny nebo brambory. Ryby se v jídelníčku objevily až s rozvojem rybníkářství a s umělým chovem kaprů, s nímž začaly některé mnišské řády, hlavně cisterciáci ve 12., u nás ve 13. století. Na běžné trhy se kapři dostali teprve koncem 14., ale převážně v 15. století z rybníků zakládaných na šlechtických panstvích. Maso z jiných ryb obyčejní lidé příliš často nejedli, protože řeky a potoky patřily feudálům a za nepovolený rybolov býval ukládán i trest smrti.

Luštěniny se začaly na polích pěstovat ve velkém teprve v 17. – 18. století. Totéž se týkalo rozvoje ovocnářství. A brambory, dnes považované za nejobyčejnější jídlo, do českého, natož postního jídelníčku v době feudalismu nepatřily. Ve větší míře se u nás začaly pěstovat a konzumovat na počátku 19. století.

Popeleční středa – počátek půstu

Vraťme se k průběhu postní doby, jak ho předepisovala církev a doplňovaly nejrůznější lidové zvyky a obyčeje. V první postní den dělával kněz už od 11. století věřícím na čelo křížek z popele (tzv. popelec) a přitom připomínal pomíjivost pozemského života a nutnost pokory slovy „prach jsi a v prach se obrátíš“. Popel, který používal a podle kterého se tento den nazývá Popeleční středa, se získával spálením posvěcených kočiček, schovávaných z minulého roku.

Mše v kostele byla tichá a obraz na hlavním oltáři byl zakryt fialovým plátnem. Protože plátno symbolizovalo počátek půstu, říkali mu lidé v některých krajích hungertuch neboli „hladové sukno“. Po mši chodívali muži do hospody na skleničku „spláchnout popelec“, někdy si dali první postní zeleninové jídlo.

Dochované lidové zvyky toho dne ještě symbolicky uzavíraly masopust. V okolí Ledče nad Sázavou chodil po domech směšně oblečený muž s lucernou a hledal ztracený masopust. Když prohlédl všechny kouty, dostal za svou snahu zbytky z masopustních hodů. Některé pověry se zase týkaly nechuti brzy vstávat a pracovat (např. příst, šít nebo štípat dříví) po předchozí bujaré noci, kterou si někteří lidé užívali až příliš, protože byla na dlouhou dobu poslední.

Šest postních nedělí

V dlouhém postním období měly z hlediska lidových zvyků význam především neděle. Každá se označovala jinak a celkem jich bylo šest. V různých krajích se mezi nimi zvyky a obyčeje prolínaly – to, co někde dodržovali během první neděle, jinde se objevilo až v dalším týdnu apod.

1. neděle postní – černá

První postní neděle se jmenuje černá, protože se v tento dne odívaly ženy vzhledem k nastávajícímu půstu do černých šatů.

Také se říkalo neděli „liščí“ jako vysvětlení snad poslouží výklad „sběratele zvykosloví“ Václava Kromuse v podání národopisce Karla Pejmla: „první nedělí postní se na Hořovicku, Berounsku, Křivoklátsku a Rakovnicku a v okolních krajích říká liščí a příčinou jsou postní preclíky, mákem a solí pospané. To vše matky dělají v noci, aby o tom děti nevěděly. Podle toho, kolik má která matka dětí, tolik vrbových proutků si opatří a na každý proutek několik preclíků navlékne a zavěsí na stromy do zahrady. Ráno před úsvitem pak vzbudí své děti a řeknou jim: „Milé děti, běžela tudy liška a nechala vám na zahradě preclíky na stromě. Vstaňte, umyjte se a jděte do zahrady, tam se pomodlete a poté je můžete najít a sníst.“

2. neděle postní – pražná

Tato druhá postní neděle má své jméno podle postního jídla, nazývaného „pražmo“. Pramžo jsou vlastně upražená obilná zrna nebo klasy. Z tohoto pražma se také připravovala polévka.

3. neděle postní – kýchavná

Má název po kýchání. Ve středověkých spisech se můžeme dočíst o velikých a náhlých morech, které se začaly projevovat kýcháním. V té době se říkalo „jakž kdo kejchl, hned náhle umřít musil.“ Lidé obávající se, aby z toho kýchnutí neumřeli, přáli sobě „pomáhej pán Bůh“ anebo „pozdrav tě pán Bůh“.

U našich předků byl o pozdravení při kýchnutí znakem dobrého chování. Už se nevěřilo, že se kýchnutím projevuje nákaza morem, nýbrž panovalo přesvědčení, že kýchání čistí hlavu. Užívali k tomu celou řadu rostlinných prostředků, podporující kýchnutí. Tento zvyk ostatně přežívá a i dnes je možné zakoupit si šňupací tabák.

Všeobecně rozšířenou pověstí bylo, že kolikrát kdo kýchnul o kýchavné, minimálně tolik roků byl ještě živ. Na Bydžovsku se věřilo tomu, že kdo v tuto neděli třikrát kýchnul, byl po celý rok zdráv.

4. neděle postní – družebná

Staří Čechové ji také nazývali „družebadlná“ nebo „družbadlnice“. Název vychází zřejmě z toho, že v tuto neděli chodíval ženich s družbou do domu, kam chtěl o pomlázce přijít na námluvy.

V Klenčí na Chodsku končívaly o tuto neděli přástky zábavou zvanou „spouštědlo“. Na ní se děvčata postarala o jemný likér „rosolku“, rohlíky a „pálanec“. Hoši zase pečovali o to, aby bylo dost piva.

Na Nepomucku se odpoledne na družebnou neděli podávala „pučálka“. To byl nabobtnalý nebo napučený hrách, upražený na másle a promíchaný s rozinkami, různým kořením a pokroutkami. Když se dal na talíř, opět se pokoutkami a rozinkami posypal. Toto jídlo se obyčejně předkládalo ženichovi, jenž přišel za svým děvčetem. Zprvu se mu předložila vidlička, tou však nesměl jíst a měl čekat na lžíci. Pokud se do „pučálky“ pustil vidličkou, všichni se mu vysmáli.

Někde také pojmenovali tuto neděli „Středopostní“ neboť tvořila pomyslný střed čtyřicetidenního půstu. Jinde ji nyzávali „růžebnou“ nebo „růzovou“, protože se tuto neděli světí v Římě zlatá růže.

5. neděle postní – smrtná

v ten den vynášeli lidé ze vsi slaměnou „smrt, Mařenu, Mořenu, Mařanu, smrtholku“, loutku oděnou do ženských šatů. Šlo vlastně o slaměnou figurínu, ověnčenou hadříky a stužkami a nastrčenou na tyč. Za vsí ji hodili do vody a zpět se vraceli se zeleným stromkem, chodili od domu k domu a hlasitě prozpěvovali.

Vynášení smrti je zvykem, který pochází z pradávných dob, pohanských. Díky řadě církevních zákazů v dřívějších dobách už tento zvyk v některých oblastech Čech téměř zanikl, ale na Moravě se naštěstí udržel do dnešních dnů ve své starobylé a téměř nezměněné podobě s mnoha popěvky. Dodnes se tam, kde se vynášení smrti drží, věří tomu, že z toho domu, že kterého by se chlapech tohoto obřadu nezúčastnil, by někdo do roka vážně onemocněl či dokonce zemřel. Někde chodívali chlapci se „Smrťákem“ a holky s „Morenou“.

Na východní Moravě vynášejí „Mařenu“ v něděli Smrtnou a „Nové léto“ přinášejí až příští neděli.

Na Nábřežsku chodí děvčata už týden před Smrtnou nedělí po dědině a prosí o trochu hrachu na „pučálku“ který je nejdůležitějším pokrmem na hostině, kterou děvčata po vynesení smrti vystrojují.

V Čechách se, podobně jako na Moravě, upravuje smrtka ze slámy, hadříků a pentlí. Házejí ji do vody, ze skály, někdy ji zahrabou i do země a utíkají pryč. Kdo by zůstal při útěku hodně pozadu, nebo by snad při útěku upadl na zem, ten do roka umře.

„Líto“ je malý smrček, na němž jsou zavěšeny všelijaké ozdoby: pestré papírové věnce, kytičky, obrázky svatých, různobarevné pentličky, malovaná i bílá vyfouknutá vejce čili poucha. S takto okrášleným „lítem“ chodívali děti po koledě. Nejobvyklejší koledou bývá:

Smrt nesem ze vsi, nový líto do vsi:
Buďtě páni veselí,
S červenými vejci, s žlutými mazanci.
Jakej je to mazanec, bez koření, bez vajec.
Beďte páni veselí, na tu smrtnou neděli:
Smrt, jsme vám odnesli, nové léto přinesli.
Vítej líto líbezné, obilíčko zelené!

Všichni přítomní, děti i dospělí, se pak upřímně radují, že smrtka – symbol zimy, je již ze vsi pryč a všichni mají radost z „líta“, které představuje blížící se skutečné jaro.

Na Bydžovsku dávali v některých domácnostech na Smrtelnou neděli do každého okna kousek lnu, aby v tomto roce nikdo nezemřel.

6. neděle postní – květná

poslední postní nedělí je Květná neděle. Její další lidové názvy jsou také Květnice (Čechy), Květnica (Morava), Beránková neděle (jižní Čechy) či Palmová neděle (Horácko). V tento den se slaví památka slavného vjezdu Ježíše Krista do Jeruzaléma, kde ho lidé vítali čerstvými ratolestmi ze stromů a házeli je na cestu.

Celý tento den byl ve znamení obřadu svěcení kočiček a i dnes je pro mnohé rodiny svátečním otevřením Velikonoc.

K posvěcení přinášeli lidé do kostela především jívové větvičky – ratolesti. Místy se nosily tak větvičky lískové, jasanové a březové. Pro okrasu bylo zvykem svazky proutků zdobit pentlemi.

Vzhledem k tomu, že se do kostela chodívalo již s pučícími větvičkami, řezaly se většinou již 4. neděli postní (Družebnou), tedy přibližně dva týdny předem.

Když se nově posvěcené kočičky přinesly domů, bývaly staré, do té doby zastrčené za křížem nebo za svatým obrázkem, spalovány. Na jejich místo pak přišly nové.

Na Strakonicku se dával posvěcený jasanový prut do sklepa, aby se v něm nezadržovala žádná jedovatina.

Někde polykali jednu až tři kočičky v domnění, že je po celý rok nebude bolet v krku. Také si někde přetřeli kočičkami oči se slovy: „Kočičky, kočičky, aby nebolely vočičky.“

Na Květnou neděli se nemělo nic péct, protože se prý zapekl květ na stromech, jinak řečeno neurodilo by se žádné ovoce. V tento den se také oblékaly nové šaty, aby v nich člověk kvetl. Obydlí se vymetalo zelenými ratolestmi, které měly vymést všechnu nemravnost a zhýralost.

Člověk, který našel tento den vejce od černé slepice, měl uříznout čarovný vrbový proutek. Černá slepice s bílou chocholkou prý snáší zlatá vejce, ale zanáší je. Jestliže někdo takové vejce našel, měl je zahrabat do slámy, před půlnocí je pak vzít a jít na křižovatku lesní a polní cesty, kde měl takové vejce položit. Měl-li vrbový proutek a zamával-li jím postupně k jihu, k severu a k východu, objevil se prý duch a vyplnil člověku každé přání.

Vynášení smrti a přinášení léta (březen)

Smrt jsme vám vynesli,
Nový líto přinesli…

Vynášení Smrti nemělo s křesťanskou liturgií nic společného, bylo starší než sama církev. Jeho původ musíme hledat v pohanských obřadech. Smrt totiž nepředstavovala nic jiného než zimu, kterou už lidé chtěli mít za sebou, těšili se na jaro, slunce a teplo. Proto ji symbolicky odnášeli a zbavovali se jí. Je možné, že původně tak zároveň přivolávali déšť.

Hanebný zlozvyk

Nejstarší písemné doklady pocházejí ze 14. století, konkrétně z let 1366 a 1384. Pražským představitelům církve se tehdy tak nelíbilo vynášení Smrti, kterého se účastnili i někteří duchovní, že vydali písemné zákazy, v nichž je obyčej hodnocen jako hanebný zlozvyk. Z pohledu církve měl až příliš pohanské rysy, a tak ho u nás pronásledovala prakticky od přijetí křesťanství.

Postupem času se z původně magického obřadu stala spíš zábava a v 19. století už byl hlavně záležitostí mládeže a dětí. Tak je tomu i dnes.

Mařena čili smrtholka

Smrt představovala figurína, které se říkalo Morana, Mořena, Mařena nebo Smrtholka. Někde byla docela malá, a připomínala loutku, jinde měla velikost lidské postavy.

 

Pašijový týden

Tento týden se nazývá také svatý nebo velký. Hned po Květné neděli začíná veliké čištění v domácnostech. Všude se bílí, upravuje zahrádka a okolí domu, čistí se okna a připravují nové šaty.

Na „Modré pondělí“ (někde také „Žluté“) začínaly pro děti a studenty jarní prázdniny – „vakace“. Na „Šedivé úterý“ hospodyňky uklízely a vymetaly pavučiny. Jinak tyto dva dny nebyly v lidových zvycích nijak bohaté a ani z náboženského hlediska nehrály tak velkou roli jako dny nadcházející.

Popeleční středa

Středa před Zeleným čtvrtkem se nazývá Sazometná, Škaredá nebo Smetná.

Sazometná proto, že staří Čechové v tento den vymetávali z komína saze. Škaredá se jí říká zřejmě proto, že v tento den Jidáš na Ježíše škaredil, žaloval.

V tento den se neměl podle lidové pověry nikdo škaredit, protože by se pak škaredil každou středu v roce.

Zelený čtvrtek

Lidový název „Zelený čtvrtek“ pochází nejspíše z germánského bohoslužebného názvosloví (Greinen-Weinen = plakati) a odtud možna „Gründonnerstag“ = „Zelený čtvrtek“. Tento den byl také „čtvrtkem odpuštění“, kdy byli kající se hříšnicí přijímáni zpět do společenství věřících v Církvi – tedy: „suché ratolesti“ stromu církevního společenství se opět „zazelenaly“.

Lidé v tento den vstávali velice časně, rodina se pomodlila a všichni se omyli rosou – rosa prý zabraňovala onemocnění šíje a dalším nemocem. Někde se tato tradice dodržovala až na Velký pátek.

Hospodyně vstávaly časně, aby zametly dům ještě před východem slunce. Smetí se odneslo na křižovatku cest, aby se v domě nedržely blechy. Někde se zvonilo paličkou o hmoždíř, aby stavení opustil hmyz a myši.

Kdo snědl před východem slunce pečivo namazané medem, byl po celý rok chráněný před uštknutím hadů a před žihadly vos.

Jedla se jen zelená strava – špenát, zelí, aby byl člověk zdravý po celý rok.

V tento den se hospodářům radilo zasít len a hrách, protože vše co byla na Zelený čtvrtek zaseté, dobře prospívalo. Dle pověry si neměl člověk o Zeleném čtvrtku nic půjčovat a nikým se hádat. Odměnou za to se mu prý vyhýbaly

všechny hádky a naopak si k němu prý našly cestu peníze.

Počínaje tímto dnem umlkají všechny zvony, aby se znovu rozezněly až na Bílou sobotu. Říká se, že „všechny zvony odlétají do Říma“. Podle jisté tradice, když zazní kostelní zvony naposledy, má si každý zacinkat s penězi, pak se ho budou držet celý rok.

Místo zvonů zaznívaly odevšad dřevěné klapačky a řehtačky. V poledne a večer se na určitém místě ve vsi shromažďovaly děti, hoši i děvčata. V čele zástupu šel chlapec, který měl řehtačku v podobě malého trakaře, tzv. „tragač“. Procházeli vesnicí a odříkávali:

My Jidáše honíme,
A dřevem mu zvoníme.
Kdo ho viděl, ať nám poví,
O nevěrným Jidášovi.
Ó Jidáši nevěrný, cos to učinil,
Že jsi Pána Krista židům prozradil?
Za to musíš v pekle hořit,
S čertem, ďáblem se tam mořit.
Až Jidáše chytíme,
Do ohně ho hodíme.

Když skončili, zvolali: „Cruciferum ďáblum“ na znamení, že si Jidáš již v pekle smaží.

V Orlických horách házeli lidé do studny chleba namazaný medem, aby se v ní držela po celý rok voda. Opoledne se nepracovalo.

Pekly se jidáše, obřadní pečivo z kynutého těsta, tvarované v tvaru preclíků, bochánků, podkovy a provazu !místy i jako figurky zpodobňující ptáčky, lišku či postavy lidí). Pokud se jedly potřené medem, opět měly být pro zdraví.

Večer po západu slunce se doporučovalo, aby každý majitel domu obešel své stavení a vykropil jeho nejbližší odolí svěcenou vodou, kterou bylo nutné mít v novém hrnku. Také se nesmělo kropit rukou, ale věchýtkem ze slámy. Uchránilo to stavení i jeho obyvatele před úklady záludných čarodějnic.

V západních Čechách panovala pověra, že zůstala-li ve vesnici mrtvola některého souseda přes Zelený čtvrtek, vypukl brzy v dědině oheň. Totéž platilo i o Velkém pátku a Bílé sobotě.

Velký pátek

Tento den je připomínkou smrti Ježíše Krista, a proto je prožíván ve znamení smutku, ticha a rozjímání. Podle evangelií zemřel Ježíš na kříži ve tři hodiny odpoledne. Přibližně v tento čas se proto scházejí věřící k zvláštní bohoslužbě.

Na Velký pátek byla výzdoba kostela chudá, bez květin a svící na oltáři. Písně se zpívaly bez doprovodu varhan a zvony mlčely.

Lidová tradice vypráví o údajném otevírání pokladů ve skalách.

Poklad prý označovalo světýlko nebo kvetoucí či zářící kapradí (to prý kvete od tří do devíti hodin), popřípadě otvor ve skále, ze kterého vycházela záře. Podle pověsti se na Veliký pátek otevírá i památná hora Blaník. Na Velký pátek běžel každý ještě před východem slunce k potoku, aby se v něm umyl. To vše kvůli údajné ochraně před nemocemi.

Na Volyňsku se chlapci potápěli a snažili se ústy vytáhnout kamínek, který pak hodili levačkou za hlavu. To je mělo podle pověsti ochránit od bolestí zubů.

Hlas zvonů nahrazovaly řehtačky, různých tvarů a velikostí, oznamující poledne a ranní i večerní klekání. Chodilo se s velkým hlukem po vesnici, na mnoha místech děti s řehtačkami honily Jidáše – vybíral se zrzavý chlapec.

Na Kladensku se jedla čočka, která měla přinést do stavení peníze. Na Bydžovsku se tento den nesmělo nic půjčovat, půjčená věc mohla být očarovaná.

Vítám tě vodičko čistá,
Odkud jsi přišla?
Já jsem přišla z Jordána,
uviděla jsem Krista Pána,
z hor, z řek a z kamení,
obmyj se, hříšné stvoření!

V krajích s tradicí plátenické výroby se předly tzv. „pašijové nitě“, kterými se pak dělalo na šatech několik stehů – to mělo ochránit před zlými duchy. Švadleny se snažily ušít z pašijových nití košile. Ta prý měla zázračnou moc uchránit jejího majitele před bleskem. Nepralo se prádlo, protože se věřilo, že by se namáčelo místo do vody do Kristovy krve.

Bílá sobota

Na Bílou sobotu se neslavila mše svatá a další svátosti, kromě pomazání nemocných a svátosti smíření.

Před východem slunce bylo třeba vymést čistě stavení, aby se v něm nedržel hmyz. Metlo se novým koštětem, aby bylo stavení čisté. Na Bydžovsku se časně ráno před východem slunce umývala děvčata rosou, aby byla pěkně bílá a bez pih.

Co možná nevíte?

Před Velikonocemi se konávaly ranní pobožnosti, připomínající roráty před vánočními svátky. Tyto pobožnosti se nazývaly „pandělinky“. Ve Volyni začínaly padnělinky již před čtvrtou hodinou ráno, aby se jich mohli zúčastnit všichni lidé, které čekala jarní práce na poli. V Pošumaví býval v tuto dobu ještě sníh, a proto se konaly pandělinky až kolem šestnácté hodiny.

Hospodyně pekly mazanec a velikonočního beránka, muži a chlapci pletli pomlázky z vrbového proutí a děvčata zdobila vajíčka.

Dopoledne se před kostelem světil oheň, vykřesávaný z křemene. V mnoha domácnostech se uhasínalo ohniště, ze kterého vzala hospodyně polínko a to položila před kostelem na hraničku. Když kněz oheň posvětil, vzala si žhavé polínko a znovu jím zažehla oheň ve stavení. Z ohořelých dřívek se pak vytvářely křížky a zapichovaly se do pole, aby bylo úrodné. Popelem z posvěceného ohně zase hospodář posypal louku.

Na mnoha místech bývalo zvykem vyjít na zahradu nebo do sadu, třást stromy a probudit je tím k životu.

Skončením Bílé soboty skončil také třídenní půst „svaté třídenní“. Všichni se těšili na opětovnou možnost pojídání masa, tanečních zábav a dalších potěšení, která byla po dobu půstu přísně zapovězena.

 

Velikonoce

Název Velikonoce pochází z „velké noci“ ze soboty na neděli, kdy došlo ke zmrtvýchvstání Ježíše Krista.

Velikonoční svátky

Život na vesnici měl vždy svůj pevně stanovený rytmus, řídící se děním v přírodě. Starobylé zvyky se mísily s křesťanskými obřady, takže každé období roku mělo svoji poezii, náladu – pevná životní pravidla.

Velikonoce jsou svátky, které připadají na neděli následující po prvním jarním úplňku. Byly vždy oslavou slunovratu, zániku zimy, víry v obnovení sil a zdraví člověka. To vše se lidé snažili ovlivnit pomocí magie a pověr. Například podle starých pohanských představ bylo vejce symbolem plodnosti.

Pod vlivem křesťanství jsou velikonoční svátky zasvěceny památce umučení a vzkříšení Krista. Předznamenávají je postní neděle, kterých bylo šest a vystřídaly masopustní veselí.

Pátá postní neděle byla nazývána Smrtná. V ten den se za vsí vynášela smrtka a přinášelo líto. Smrtka – Morana – Mařena jsou slovanské názvy bohyně smrti a zimy. Ve Slezsku se vynáší také Mařák – Mařoch, který představuje krále zimy. Mařena byla zhotovena ze slámy a na vysoké tyči vynesena v čele průvodu za ves, kde byla buď spálena nebo vhozena do vody. Když byla Mařena zničena, mládež ustrojila líto – krásnou. Byl to vršek smrčku ozdobený vyfouklými barevnými vejci a stuhami. S Krásnou se obcházela vesnice a zpívaly koledy. Co se vykoledovalo, to se společně snědlo.

Poslední ze šesti nedělí před Velikonocemi byla Květná a byla vyhrazena svěcení kočiček, vrbových prutů a postních jídel. Svěcené kočičky si lidé ve světnicích zasunovali za obrázky, aby uchránili stavení před bleskem a aby přinášely štěstí.

Po poslední postní neděli následuje pašijový týden. Slovo pašije je latinský výraz, který znamená utrpení. Křesťané pojmenovali jednotlivé dny pašijového týdne. Květnou neděli vystřídalo Modré pondělí, Šedivé úterý, Škaredá středa, Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota, Hod boží velikonoční a Červené velikonoční pondělí. Říkalo se, že na Škaredou středu odletěly zvony do Říma. Hlas zvonů nahrazovaly klepáče, hrkáče a řehtačky, se kterými chodili chlapci po vesnici.

Velký pátek byl dnem půstu a právě v tento den byl ukřižován Ježíš. Na Bílou sobotu – Vzkříšení, to je den, kdy Ježíš vstává z mrtvých, už se lidé nepostili. Pekl se chléb, podplamenice a hnětýnky. Neděle velikonoční byl den, který se prožíval v rodinném kruhu u svátečně prostřeného stolu. Podával se pečený beránek. Tato tradice se zachovává v podobě beránků z těsta.

Na velikonoční pondělí pak vcházeli chlapci brzy za svítání s pomlázkou (ve Slezsku – s kyčkou) šlehat děvčata a vyhánět z nich lenost a nemoc.

Podle lidové víry přináší pomlázka do domu úrodu, blahobyt a štěstí. Síla mladého proutku má při doteku přenést na každého sílu, svěžest a zdraví. Na Moravě nevymizel zvyk oblévání vodou studenou, která má člověka očistit od hříchu a osvěžit.

Koledníci jsou obdarováni velikonočními vejci, drobnými perníčky, cukrovím, podle kraje kraslicemi různých typů a někde i drobnými penězi.

Věřím, že naši výstavku a vystoupení dětí přijmete s přáním učinit malý krok k rozšíření tradic, které by neměly být zapomenuty.

Při vytváření pásma „Vítání jara“ jsme čerpali z materiálu Václava Stuchlého, sběratele lidových písní a obyčejů ve Slezsku.

Kdy se slaví?

Datum Velikonoc připadá na neděli po prvním jarním úplňku.

Jak spočítat datum příštích velikonoc?

Způsobů, jak určit datum Velikonoc je mnoho. Nejjednodušeji zjistíme datum velikonoční neděle takto: V kalendáři si vyhledáme, kdy je poprvé po prvním jarním dnu (21. březen) měsíc v úplňku. Velikonoční neděle pak připadá na první neděli po prvním jarním úplňku. Tato neděle může tedy být nejdříve 22. března a nejpozději 25. dubna.

Pokud by toto datum vyšlo na pozdější termín, posune se datum Velikonoční neděle o týden zpět. Pokud by se v letech 1997 až 2016 dvakrát opakovalo datum 25. dubna, pak se datum Velikonoční neděle posune také o týden zpět. Taktéž v dalších 19letých cyklech.

Velikonoční tradice

Přípravou na Velikonoce je postní doba, která trvá šest nedělí: První z nich se nazývá „pučálka“ „pytlová“, či „liščí“. Její název pochází od pokrmu z naklíčeného hrachu – pučálky. Pytlovou tato neděle bývá nazývána podle režného postního pytlového roucha, liščí proto, že se pekly (potají) pro děti preclíky, o kterých maminky říkaly, že je nadělila liška. Druhá postní neděle se nazývala „černá“, „pražná“ či „samometná“. Název je odvozen od černého oděvu žen, od pokrmu zvaného „pražma“ a ze souvislosti velkého úklidu , „samého zametání“. Třetí neděle je „kýchavná“. Údajně pro kýchání, které mělo zahánět mor, či od pověry, že kýchne-li člověk třikrát za sebou, bude celý rok zdráv. Čtvrtá neděle – „družebná“- byla nedělí, v níž se scházeli chlapci a dívky ke společnému posezení. Pátá postní neděle – „smrtná“ – byla dnem vynášení smrtky, symbolu zimy. Poslední nedělí je Květná, při jejíž liturgii se světí kočičky, žehnají beránci a postní jídla.

Zvláštností bylo tzv. líto, smrček či větvička ozdobená stužkami, svatými obrázky, vyfouklými vejci. Toto líto užívala děvčata při své obchůzce na Květnou neděli (někdy i na smrtnou).

Svatý týden

Po Květné neděli následuje Modré pondělí, Žluté (šedivé) úterý, Škaredá středa, Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota (vzkříšení), Hod Boží velikonoční a Červené velikonoční pondělí. Dnes se více méně liturgicky i zvykově důraz soustředil na dobu od Škaredé středy, (kdy se začínají od čtvrtka místo zvonu používat řehtačky a hrkačky) do velikonočního pondělí zvaného Červené. Na Škaredou středu se začala barvit vajíčka – kraslice.

Kromě toho začaly také ženy zadělávat a péci ve formách beránky. Ti bývají zdobeni myrtou či asparágem, na krku mají rolničku, nebo je u nich červená korouhvička.

Zelený čtvrtek přinesl zdobení průčelního okna. Doprostřed se pokládala miska s osením, k tomu vyparáděný beránek, aby byl na zeleném trávníku. Někdy se přidávají vajíčka, kuřátka či jarní květy. Na Bílou sobotu se pak okna osvětlovala svíčkami. Tradičně se měly jíst na Zelený čtvrtek zelené pokrmy – špenát, zelná polévka a podobně.

Symbolem Velkého pátku byla voda. V lidových obyčejích to znamenalo omývání ve studeném potoce ke zdraví, vykrápění chlévu apod. Tento postní den vedl i k tomu, že se někde vůbec nevařilo a tudíž se uhasil oheň v kamnech. Jinak se ovšem vařily a jedly speciální pokrmy – tzv. pascha, ušelo, kyselá polévka se zelí apod.

Bílá sobota přinesla po obřadech Vzkříšení možnost pojídat dobré pokrmy, klobásky, nádivu a další jídla. Kromě toho se pekl chléb, podplamenice a hnětýnky. Samotný Hod Boží velkonoční spojil nejbližší rodinu. Bez přátel a známých se jedly ty nejlepší pokrmy: pečený beránek, skopové, mazance, jidáše, holoubata. O Červeném neboli velikonočním pondělí přicházela ke slovu komunikace s okolím. Chodilo se po koledě, pomlázce. Protože proutí je přisuzována životodárná síla, kdo dostal pomlázkou, omládl, pomladil. Pomlázka, tatar, metla, žíla, dýnovačka a jak to kde nazývali byla nejčastěji zhotovena z čerstvých vrbových prutů. Kromě pletených pomlázek se šlehalo i větvičkou jalovce, polévalo se studenou vodou.

Symbol Velikonoc

Snad nejznámějším symbolem Velikonoc jsou již zmíněné kraslice, velikonoční vejce. To je ve všech kulturách symbolem nového života ve zmrtvýchvstání. Protože kdysi byly Velikonoce dnem vyrovnání dluhů, byla vejce přinášena jako dávka pro ministranty a kostelníky. V některých zemích také bývá symbolem zajíc, představující vzkříšení, skutečnost, že Kristus nezůstal ve spánku smrti. To vyplývá z faktu, že zajíc spí s otevřenýma očima.

I dnes zažijeme žehnání pokrmu, které symbolizuje Kristovo vítězství, jakési pozvání k agapé, hostině lásky. Pro věřící je jedním ze symbolů velikonoc paškál, velikonoční svíce, který po dalších padesát dní velikonoční doby hoří při každé mši aby připomínal začátek obřadu Velké noci. Během roku se zapaluje při křtech a pohřbech. Ve většině kostelů se i dnes zřizuje tzv. Boží hrob. Od desátého století je to symbolický hrob, do kterého se po velkopátečních obřadech uložil kříž, později korpus. Od šestnáctého století byla na Božím hrobě vystavována Nejsvětější svátost. Nejčastějším symbolem je beránek, představující ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Krista. Kříž stojící za ním je znamením smrti a vítězství nad ní. Řecká písmena – alfa a omega – připomínají věčný život. Někdy je beránek na skále, z níž vytékají 4 prameny – milost vykoupení do všech světových stran.

Mějme na paměti, že všechny tyto krásné symboly, ať už je to vajíčko, paškál či pečený beránek, ukazují na Beránka, který – obětovaný – už neumírá. Beránek zabitý žije navěky. Tím Beránkem, který se stal našim obhájcem u Božího trůnu, je Kristus.

Boží hod velikonoční (1. neděle velikonoční)

Kristus vstal z mrtvých za svítání „prvního dne po sobotě“. (sobota byla podle židovského kalendáře posledním dnem týdne).

V tuto neděli všichni spěchali do kostela. Nikdo nezůstával doma, neboť tento den se v kostele světily velikonoční pokrmy (beránek, mazanec, chléb, vejce a víno).

Na Chodsku se posvěcené jídlo jedlo v kostele ve stoje. Bylo zvykem, že každá návštěva dostala kousek z posvěceného jídla.

Dříve bylo hojně rozšířeným zvykem, že se na Velkou neděli jedlo společně vejce, uvařené na Velký pátek spolu se žlutým vrbovým a jasanovým proutkem. Kdyby býval někdo během roku zabloudil, mě si vzpomenout, s kým jedl na Boží hod vejce, a prý by hned nalezl cestu zpět.

Hospodář odnášel na zahradu, na pole a do studně kousek svěceného mazance, vejce a vína, aby měl hojnost ovoce, obilí a měl vždy dobrou vodu. Rolníci nechávali na polích svěcené kočičky a křížky. Na Kravařsku se konaly obřadní jízdy na koních s křížem do polí.

Velikonoční (červené) pondělí

Tento den je tolik očekávané koledování, pomlázka, mrskút atd., kdy chodí chlapci s pomlázkou vyšlehat děvčata.

V mnoha vsích bylo zvykem číhat na děvčata ráno, když šla do kostela. Na Hrozenkovsku polévali chasníci ráno děvčata vodou.

Ve všech krajích patřila a patří k pomlázce pestře malovaná vajíčka – kraslice. Ty se ale nikdy nerozdávaly každému. Kraslice dostával hoch jako dárek od děvčete, které našlehal. Byly darem velmi cenným, protože na skořápkách byla vytvořená šikovnýma rukama děvčat mistrovská a mnohdy hodiny trvající díla.

Hospodář hned brzy ráno našupal všem domácím pomlázkou, aby byli po celý rok čilí.

Odpoledne patřilo dětem. Za vsí bývalo živo, neboť se tam hrály různé hry o vajíčka. Chlapci například ťukali vejcem o vejce a komu dříve prasklo, ten prohrál a musel dát své vajíčko vítězi. Jinde se koulelo vajíčky po nakloněné ploše „na valbisku“ a vyhrával ten, komu se vajíčko dokoulelo nejdále.

Večer patřil mládeži trošku odrostlejší, která se veselila při muzice v sále hospody.

Druhého dne šlehávala děvčata hochy, přičemž na Valašsku říkávala: „Dnes je naše“. Hoši ale odpovídali: „Dnes je toho, kdo obdrží“. A všichni se šlehávali navzájem. Tímto dnem slavná pomlázka končila.

Velikonoční symboly

Beránek

Pod pojmem velikonoční beránek si každý z nás okamžitě představí sladkou moučníkovou pochoutku pečenou ve formě tvaru beránka.

Jako symbol byl a je znám nejen v křesťanství, kde byl symbolem Božího beránka. Ježíše Krista. Kupříkladu židovský bůh byl chápán jako pastýř, starající se o své stádo oveček.

Velikonoční beránek je jako obřadní pokrm znám od středověku dodnes. Nikde se bohužel nedochovalo, zda se jednalo o pokrm z masa či pečiva. Ale jelikož se masitý pokrm mohl jíst až po svěcení pokrmů, které připadalo na Boží hod velikonoční (Velikonoční neděle) a pak také z důvodu, že beránka jako masitý pokrm si nemohl dovolit každý, se dá předpokládat, že naši předkové připravovali beránka pečeného z těsta jak slaného, tak i sladkého. Tomu odpovídá jeden starý recept, který jako suroviny mimo jiné uvádí rýži, rýžovou mouku, mandle a mandlový olej.

Zajíček

Zajíček jako symbol tradičních Velikonoc k nám připutoval z Německa, tudíž se jedná o symbol převzatý. Ale vzhledem k rostoucímu počtu „čokoládových zajíčků“ na pultech našich obchodů jistě neuškodí, vysvětlit, co má zajíček společného s vajíčkem a proč je s ním období Velikonoc spojován.

V dnešní době bývá označován za tvora, který na Velikonoce přináší vajíčka (zejména čokoládová).

Vysvětlení se dá najít podle několika známých výkladů. Podle jednoho je zajíci přisuzováno tajné roznášení velikonočních vajíček, protože přes sovu plachost a strach z lidí bývá na jaře vídán poblíž lidských obydlí, kde vyhledává potravu. Podle jiného výkladu bývalo zvykem do chleba pečeného ve formě tvaru zajíce položit vajíčko. Z tohoto můžeme usuzovat, že tak časem vznikla představa, že vajíčka skutečně přináší či dokonce snáší zajíc. Dříve také bývalo zvykem honit „velikonočního zajíce“, což znamenalo hledat ukrytá vajíčka na poli.

Zajíc ale nebyl jediným zástupcem zvířecí říše, kterému bylo přisuzováno nošení vajíček.

Tak třeba na Olomoucku odváděli rodiče své děti na Zelený čtvrtek po návštěvě kostela do zahrady, kde museli hledat dárečky od „Pámbíčkovy slepičky“.

V západních Čechách zase na Zelený čtvrtek snášel červená vejce kohout a ve středních Čechách (zejména na Rakovnicku, Berounsku a Křivoklátsku) nadělovala liška.

Kříž

Symbol kříže, spojovaný především s křesťanstvím, byl znám a uctíván v různých kulturách i náboženstvích jako významný symbol propojení božského a pozemského světa.

V křesťanství patří kříž k nejdůležitějším symbolům z důvodu ukřižování božího syna, Ježíše Krista.

Trest má dnes řadu podob. K nejznámějším patří kříž ve tvaru písmene T (tzv. antonínský), kříž sv. Ondřeje ve tvaru písmene X, rovnoramenný řecký kříž a samozřejmě klasický křesťanský kříž s delším svislým ramenem, označovaný jako latinský (na něm byl ukřižován Ježíš).

Velikonoční oheň a svíce

Velikonoční oheň představoval především světlo, spojené s Ježíšovým zmrtvýchvstáním.

Oheň se zapaloval a světil na Bílou sobotu při obřadech Velké noci (ze soboty na neděli). Stejně jako jarní slunce znamenalo vítězství nad zimou, stejně tak byl vykládán opětovný příchod Ježíše o Velikonocích.

Svíce patřila a patří k nejdůležitějším symbolům ve všech koutech světa. Světlo vždy symbolizovalo život.

Podle staré tradice se svíce zapalovala od posvěceného ohně v noci z Bílé soboty na neděli, kdy Ježíš vstal z mrtvých. Tato slavnost Vzkříšení se zahajovala vnesením zapálené svíce, za třikrát opakovaného zpěvu „Světlo Kristovo“ do úplně tmavého, zhasnutého kostela. Byla to jakási připomínka křesťanům, jakým zásadním obratem je vzkříšení Krista – jako noc, která se proměňuje v den. Lidé vcházející do kostela si připalovali své svíce, čímž naznačovali, jak i oni byla Kristem ovlivněni. Tím se postupně celý kostel prozářil světlem.

Zapálená svíce se ponořovala do vody, posvěcené na křestní vodu, a zapalovala se od ní také křestní svíce.

Bílá barva svíce symbolizovala čistotu, naději a nový život.

Velikonoční svíce se v liturgii zapalovala jen od Velikonocdo letnic, při křtech (což značilo, že každý křest souvisí s velikonočním „znovuzrozením“ Krista) a také při pohřbech, kde se křesťané za mrtvého modlili, aby také on vstal k novému životu – k životu s Bohem.

Pomlázka

Nejstarší zmínka o pomlázce pochází ze 14. století, z pamětí pražského kazatele Konráda Waldhausera, který popsal pomlázku ve velikonočním kázání: „… manželé a milenci šlehají se metlami a tepají rukou v Pondělí a Úterý velikonoční, Ospalé a lenivé časně z rána v Pondělí velikonoční házejí do vody nebo alespoň je polévají…“

Pomlázka je dodnes živou tradicí a zároveň jedním z hlavních symbolů Velikonoc. Pojmem pomlázka značil a značí svazek spletených vrbových proutků, jako nástroj určený ke stejnojmennému šlehání dívek a žen, prováděného v Pondělí velikonoční (dříve i o Velikonoční úterý, zvané „odplatné outerý“, kdy děvčata oplácela hochům). Pomlázkou je také nazýván výsledek koledování, ojediněle se s tímto názvem setkáme u jména pokrmu (plzeňská nádivka „Sekaná pomlázka z pomletého masa“).

Pomlázka

– (tedy prut – nástroj ke šlehání) měla a má mnoho podob i krajových názvů. Z některých vybíráme:

Binovačka a vinovačka

- pomlázka pletená z prutů vinné révy

Dynovačka

- z Chodska, znamená nástroj šlehání a koledu.

Houdovačka, hodovačka

- odvozené od hodu (velkého svátku, spojeného s hostinou)

Koleda

- jihomoravské Vransko

Kyčkování, kyčkovanka, kyčka

- Opavsko

Mrskút, rmskot, mrskut, mrskanda, mrskačka

- název používaný na jižní a střední Moravě

Pomihod, pamihod, pomrhod

- zkratka středověkého popěvku Pomni hody do provody, střední Čechy, zejména na Rakovnicku

Sekačka

- Žďársko

Šlahačka, šlahání, šlehačka, vyplácání

- oblast jihovýchodní Moravy

Šmigrust, šmigust, šmekúrst, šmekustr, šmykustr, šmekust, šmetkrous

- severní Morava a východní Čechy

Tatarek, tatar

- střední Morava

Korbáč, karabáč

- Morava (původ slova pochází z tureckého kyrbáč – bič, důtky).

Dalšími většinou jen regionálními názvy jsou:
žila, žíla, metla, švihačka, šihačka, šihota, čugár, kančúch, roučačka a mnoho dalších

Pomlázku musel umět každý chlapec, a proto kolem toho, kdo ji uměl uplést, se vždy scházelo dost malých hochů, kteří se tomuto umění chtěli přiučit. Do pomlázky se vplétala buď červená stuha, nebo červená nit. Pomlázky se pletly různě velké. Od malých, které se nosívaly stočené v kapse, přes klasické, s nimiž se chodilo na koledu, až po téměř dva metry dlouhé, tzv. obřadní.

Šlehání symbolizovalo předání svěžesti, mladosti, ohebnosti a zdraví mladého proutku. Děvčata se šlehala, aby byla zdravá, pilná a veselá po celý rok. V hospodářství vyšlehal hospodář čeládku, aby nebyla líná, a zašel i do chléva, kde vyšlehal krávu, aby se brzy otelila. Šviháním ovocných stromků se měl ovocný sad probudit ze zimního spánku k další úrodě. Vdaným ženám se pomlázkou vyháněl zlý jazyk. Šlehalo se také na znamení přátelství mezi rodinami – děti nechodily k těm sousedům, jejichž rodiče nebyli zadobře.

Co možná nevíte?

Dříve se vajíčka uchovávala na delší dobu například potřením skořápky lněným olejem. Takto ošetřená vajíčka prý vydržela až 6 měsíců.

Dalším způsobem bylo ukládat vajíčka do popela nebo do hrachu.

Pentle, mašle

Pokud děvče při pondělní koledě navázalo na pomlázku barevnou mašli, mohlo se v ní skrývat tajné poselství:
Červenou barvou naznačovala že má hocha ráda.
Modrou barvou mu dávala naději.
Chlapec obdarovaný zelenou stuhou byl oblíbený.
Naproti tomu ten, kdo obdržel stuhu žluté barvy, byl neoblíbený a dívka mu dávala najevo svůj nezájem.

Vajíčko

Vejce bylo od pradávna symbolem plodnosti, úrody, života, narození, návratu jara, slunce a díky skořápce i symbolem bezpečí.

Jeho přirovnávání k hrobu, který skrývá život, bylo symbolickým spojením se zmrtvýchvstáním Ježíše a s křesťanskými Velikonocemi. K masivnímu pojídání vajec zrovna v této velikonoční době přispěl zřejmě konec půstu, při kterém byla konzumace vajíček všeobecně zakázána.

Ve spojitosti s lidovou tradicí vznikl zvyk zdobení vajíček a jejich darování, doprovázený množstvím pověr. Jednou z nich je i tato legenda z oblasti Hradce Králové:

„Bylo to toho dne, kdy Ježíš spolu se svatým Petrem chodili po světě, až došli navečer ke statku, kde požádali hospodyni o nocleh. Ráno nevěděla hospodyně, čím by pocestné pohostila, když v tom zakdákala slepice. Seběhla do kurníku a našla vejce. To pak upekla v popelu a nabídla jej pocestným. Když se Ježíš se svatým Petrem najedli, poděkovali a odešli. Žena chtěla smést ze stolu skořápky, ale místo nich tam ležely kousky zlata. Od té doby, v tento den, na památku návštěvy oněch pocestných, hostila každého vajíčky.“

Řehtačka

Řehtačky, klapačky, mlýnky, trakářky a různé další doma vyrobené nástroje (především dřevěné) vydávající rámus svolávaly k bohoslužbám od Zeleného čtvrtka, kdy zvony umlkaly.

Klapačka

Skládala se z prkénka, připevněného na malém držadle, na kterém se uprostřed okolo osy otáčelo kladívko, jež tlouklo střídavě vpřed a vzad.

Valcha

Byla kombinací klapačky a řehtačky. Bylo to větší prkýnko, vespod mělo na obou stranách přibitá dřevěná péra, uprostřed vedle sebe dvě kladívka. Vpředu se točilo klikou, která otáčela válcem s vroubky. Přitom péra, která sjížděla po vroubcích, řehtala a kladívka se díky kolíkům připevněných na válci zdvihala a při dopadu zpět tloukla.

Valcha se držela levou rukou, byla opřena o prsa a pravou rukou se točilo za kliku.

Tragač

Byla to větší valcha, kde se válec otáčel pomocí kolečka, umístěného uprostřed válce. Držel se v obou rukách a kolečkem se jelo po zemi jako s trakařem.

Květiny

Počátek jara je v naší kulturní tradici nerozlučně spojen s představou příchodu nového života. Nelze snad ani najít příhodnější dobu pro oslavu láska a zrození, a kvetoucí flóra nám toho může být příkladem.

Už dlouho před Velikonocemi to začne jemnými květy keře vilínu, trochu později i drobnými sluníčky sněženky, brzy je v zahradách doběhnou krokusy a bledule, promodrají ladoňky, zazáří petrklíče, kalichy nabídnou první botanické tulipány a louky obarví nádherné hlaváčky a koniklece. Jehnědy zavoní medem a ve všech možných barevných odstínech oblohy se zalesknou fialky. Nedá se to přehlédnout! Snad v každém vyvolají první jarní květy pocity, které nejsou nepodobné radosti ze znovunalezené lásky.

Kočičky

Dalším symbolem Velikonoc jako svátků jara jsou větvičky jívy „kočičky“, tedy lépe řečeno svěcené kočičky. V evropské kultuře nahradily palmové ratolesti, kterými byl Ježíš při svém příjezdu do Jeruzaléma vítán.

Lidé od pradávna věřili, že „kočičky“ posvěcené na Květnou neděli mají magickou moc. Tři kočičky z posvěcené snítky bývaly prý lékem proti bolesti v krku a zimnici. Přidávaly se také kravám do krmení, aby dobře dojily. Hospodář kladl větvičky jívy za krov a zapíchával je na kraj pole. Věřil, že stavení bude ochráněno před bleskem a že úrodu nepomlátí kroupy.

Na Velký pátek pomáhal vrbový proutek otevřít zemi i skálu a ukázat skryté poklady. Dívky se chodívaly tento den česat pod velkou vrbu, aby měly dlouhé a zdravé vlasy.

A nakonec na Velikonoční pondělí chlapci chodili a chodí po koledě a šlehají dívky s pomlázkou spletenou z čerstvých vrbových proutků, aby byly čiperné a veselé po celý rok.

 

Fidlovačka

Fidlovačka byla pražská lidová slavnost, kterou pořádal obuvnický cech v Praze-Nuslích od počátku 19. století až do začátku 20. století.

Tato slavnost se konala ve středu po Velikonocích. Své jméno dostala po nástroji, kterým ševci hladí kůži na obuvi. Je to vlastně oblé dřevo, uprostřed silnější než na krajích, kterým se kůže jako válečkem „fidluje“.

Samotné oslavy se neúčastnili pouze ševci, ale i další řemeslníci. Část se vypravila do lesa, kde si vyhledali krásně urostlou břízu, kterou usekli a očistili od spodních větví. Další část sháněla jarní květiny a zeleň, kterých bylo k ozdobení máje zapotřebí. K nejvyšší větvičce se připevnila fidlovačka, ozdobená mašlemi a pentlemi.

Už o velikonocích chodívali tovaryši všech řemesel ke svým mistrům a zvali je na slavnost:
„Ve jménu matky pokladnice a s dovolením starším mistrů pozdravuji vás, abyste se všichni na slavnosti Fidlovačky časně ráno najíti dali.“

Slavnost trvala celý den a v průběhu se konal průvod, který procházel pražskými ulicemi a směřoval na louku, tehdy zvanou podle tamější studánky „Bůžkovská“ nebo také „Nuselská“. Tam se veselili až do večera.

Velikonoční (bílá) neděle

První neděli po Velikonocích se říká „Bílá“. Název dostala podle bílého křestního roucha (přijatého při křestních obřadech Bíle soboty), které novokřtěnci při bohoslužbě slavnostně odkládali.

Tento den je v liturgii zároveň dnem slavnostního prvního svatého přijímání.

Apríl (1. dubna)

Tento zvyk, ač není původem českou tradicí, se u nás zabydlel a zdomácněl.

O původu aprílových žertíků není mnoho zápisů, ale jsou prameny, podle kterých smích, tropený z nachytaných lidí, vznikl původně z veselé nálady, že po nevlídné zimě se žezla ujalo usměvavé jaro. První písemné sdělení o aprílu u nás pochází z roku 1690, jehož autorem byl Bartoloměj Chrystellia z Prahy. Na konci 18. století byly zprávy o „aprílovém vyvádění“ už častější.

Tento den, stejně jako 30. dubna, bývalo zvykem častovat známé a příbuzné „aprílem“. Dnes se takovým žertíkům říká „kanadské žertíky“. V dřívějších dobách se často posílalo „oběti aprílu“ něco vypůjčit či něco zakoupit. Šlo samozřejmě o věci, které neexistovaly. Např. vtipné semínko, komáří sádlo, zaječí peří, obecní nůžky, hodinářskou motyku, červené hřebíky a v neposlední řadě bublinky do vodováhy nebo mezery do žebříku. Známou věcí jsou i ohýbáky na cihly nebo rovnák zatáček.

Zkrátka v tento den si každý dával velký pozor, aby „nenalétl“ na nějaký apríl, o kterém by se mluvilo ještě velmi dlouho.

Sv. Vojtěch (23. dubna)

Pocházel z jednoho z nejmocnějších rodů – Slavníkovců. Narodil se kolem r. 957, po vyléčení z těžké nemoci ho otec předurčil pro církevní život, v kterém byl podporován arcibiskupem Adalbertem Bagdeburským, od něhož při biřmování obdržel jméno Adalbert. Vzdělání získal v Čechách a Magdeburku. Dne 19. února 982 byl zvolen v Levém Hradci za účasti Boleslava II. Druhým pražským biskupem. Díky stále rostoucí rivalitě mezi Přemyslovci a Slavníkovci byl v r. 988 nucen opustit zemi a odešel do Itálie. Na žádost českého knížete se roku 992 vrátil do Čech, kde významně přispěl k založení prvního mužského kláštera v Čechách. Po necelých dvou letech, tedy v roce 994, musel opět odejít z Čech. V roce 995 došlo k vyvraždění Slavníkovců.

Na jeho misijní cestě k Prusům byl roku 997 zabit. Polský kníže Boleslav I. Chrabrý vykoupil jeho tělo od Prusů a pohřbil je v Hnězdně. Ostatků Vojtěcha Slavníkovce se za svého vpádu do Polska r. 1039 zmocnil Břetislav I. a přenesl je do Svatovítské katedrály v Praze ve snaze o povýšení pražského biskupství na arcibiskupství

V předvečer tohoto svátku chodívala děvčata do lesa, aby si chytila mládě divokého holuba. Protože tento úkol nepatřil mezi lehké, dávala děvčata přednost koupi těchto mláďat u hajných nebo u dřevařských dělníků. Mládě divokého holuba muselo být samečkem, holubice se děvčatům k jejich účelu nehodila.

Když se konečně šťastnému děvčeti podařilo získat mlaďounkého holoubka, který ještě neumě létat, odneslo si jej tajně domů, aby o tom nikdo nevěděl. Ve své komůrce či pokoji dala holoubka pod síto nebo do nějaké truhličky, kde jej pečlivě opatrovala, krmila jej a starala se o něj. To trvalo tak dlouho, dokud neuměl holoubek lítat.

Jakmile nabylo děvče jistoty, že holoubek může létat, vstalo časně ráno, dokud ještě všichni spali, a šlo s ním do „černé kuchyně“ pod komín. Zde se s ním ještě naposledy pomazlilo, pravou rukou jej podrželo na svých ňadrech a levou, ve které drželo rukáv košile, učinilo tři kruhy ve vzduchu a vyhodilo holoubka do výše. Ten, pokud již létat uměl, vylétl komínem pryč.

Při tomto čarování děvče říkalo:

Vylítni holoubku,
Komínem ven!
Jen si mne, Jeníčku,
Jen si mne vem.
Ulítni holoubku,
Na svou skálu!
Jak já tě Jeníčku
Přec dostanu!

Neviděl-li nikdo nic z toho, co se pod komínem dělo, a nepotkal-li někdo čarující děvče, dosáhla dívčina všeho, po čemž její srdce prahlo. Kouzlo mocně zapůsobilo na jejího milého, který ji pak za žádnou cenou neopustil a celá známost končívala svatbou.

V den sv. Vojtěcha čarovali také holubáři. Snažili se získat kůži mladé lišky, zabité před Sv. Jiřím. Měl-li holubář takovou kůži, připevnil ji na vysokou tyč a vyhnal jí všechny holube ze svého holubníku. Poté vylezl s tyčí na sřechu stavení, kde několikráte tyčí zatočil, a potom ji upevnil ke komínu. Cizí holubi pak přilétali na tuto střechu a pomíchali se s domácími holuby, s nimiž pak společně vlétali do holubníku k veliké radosti holubáře.

Sv. Jiří (24. dubna)

Sv. Jiří se narodil ve 3. století n. l. v urozené rodině. Křesťanskou víru zdědil po svém otci, který byl jako křesťan umučen. Nastoupil úspěšnou vojenskou dráhu, ale když začalo za vlády císaře Diokleciána pronásledování křesťanů, byl i on po svém vyznání ke křesťanské víře uvězněn a mučen. Své víry se nevzdal, a proto byl roku 303 popraven.

Den sv. Jiří býval pro Slovany prvním dnem koupání v přírodě. Slunce ohřívalo zemi blahodárnými paprsky, po nich toužila děvčata už o Smrtné neděli, když vynášela smrtku ze vsi. Tehdy zpívala:

Smrtelná neděle, kams dala klíče?
Dala jsem je dala svatému Jiří,
Svatý Jiří volá, země se otevírá,
Aby rostla tráva, tráva zelená,
Svatý Jiří jede k nám,
Po věnečku veze nám,
Nám, nám, českým panenkám!

Na sv. Jiří prý také slavík poprvé zazpívá. Svátek sv. Jiří nám připomíná každoroční památná pouť na svatou horu Říp, který bývala hojně navštěvována a konala se vždy následující neděli po tomto svátku. Lidové podání zachovalo zajímavé rčení o posvátném Řípu pohanská svatyně, když se psaly tři devítky (999), stál tam křesťanský kostelík.

Největší radost z příchodu sv. Jiří měly děti, které v tento den vysokými hlásky odříkávaly:

Svatý Jiří vstává,
Zem odemykává,
Aby tráva rostla
Travička zelená,
Růžička červená,
Fiala modrá,
Všelijaké kvítí,
na věnečky vití.

Čtyřlístek nalezený před svátkem sv. Jiří se vyznačoval čarovnou mocí. O kouzelném jetelíčku se říkalo: „Jetelinka o čtyřech listech na milost, o pěti na děti, o šesti na štěstí, o sedmi na smrt“. Jak je vidět, tak se sedmička ne vždy spojovala se štěstím.

Svatý Jiří býval od 12. století zobrazován na koni jako rytíř zabíjející kopím saň, kde postava rytíře symbolizovala neohroženého bojovníka za víru, zatímco saň zlo.

Peníz s tímto vyobrazením býval všeobecně oblíbeným amuletem vojáků a myslivců, jelikož jim často hrozilo nebezpečí smrti. Tyto penízky a medailonky měly podle lidového vyprávění ochraňovat majitele od poranění, a byly proto ve velké vážnosti.

Pálení čarodějnic – Filipojakubská noc (30. dubna)

Pálení čarodějnic patří k doposud velmi živým zvykům. Filipojakubská noc z 30. dubna na 1. května bývala jednou z magických nocí, kdy prý měly zlé síly větší moc než jindy, tuto noc se prý otevírala země, ukrývající četné poklady. Jako ochranu před mocí temných sil u sebe lidé nosili květ z kapradí, svěcenou křídu a další předměty. Lidé věřili, že v povětří poletuje spousta čarodějnic, které se slétají na sabat. Proto se této noci říkalo „noc čarodějnic.“

Čarodějnice se před „sabatem“ potíraly kouzelnými mastmi, které jim umožňovaly létat na koštěti. Taková košťata prý bývala zhotovena z jasanového dřeva, vrbových a březových proutků.

Věřilo se, že symbol zla „ďábel“ má moc škodit prostřednictvím lidí, nejčastějí starých žen. Ty se ve středověku často stávaly obětmi „honů“na čarodějnice. Spousta nevinných žen tak skončila svůj život na hořící hranici.

Lidé se chránili před mocí temných sil nejrůznějšími praktikami. Před vrata domu i chléva se pokládaly narýpané drny, protože se věřilo, že čarodějnice, která chtěla vstoupit dovnitř, musela nejdříve spočítat všechna stébla, což do rána, kdy její moc pominula, nestihla. Stavení se kropilo svěcenou vodou. Před vrata a na dvůr se zapichovaly pruty a pichlavé trní, aby se čarodějnice poranila. Aby se čarodějnice zahnala, práskalo se na návsi bičem a také se střílelo z pušek.

Lidé hledali mnohdy raku u bab kořenářek, které se vyznaly v tajích přírody, znaly tajemství bylin, uměly zahánět nemoci a dokonce i napravovat zlomeniny. Je paradoxní, že právě ony bývaly velmi stíhány pro čarodějnictví, souzeny a páleny.

Na ochranu před čarodějnicemi se na kopcích pálili ohně, které byly v některých krajích dávného původu.