jidelnicek 

Jídelníček

 

Seznam alergenů

 

sponzori hand

Náš sponzor

ostroj logo

vybavení školní zahrady herními prvky s matematickou tématikou

Slezské kroje

Náš národní svéráz na Opavsku

nas narodni krojNárodní kroj

Národním svérázem rozumíme způsob života lidu v určitém kraji, který vyniká zvláštností řeči, která se jeví ve frazeologii, přednesu, výslovnosti, zvláštnosti zvyků, zpěvů, tanců, her a zvláštním domorodým krojem. Národ český honosí se zvláště na Moravě pestrostí národního svérázu. Hanáci, Valaši, Slováci jsou si vědomi krásy vlastního svérázu a jsou naň hrdi. I náš kmen „Moravcův“, jinak lašský zvaný, má pěkný svéráz v řeči, ve zvycích, zpěvu, tancích i kroji. Nepřízní poměrů byl rozdělen na Opavsko, pruské Slezsko, Těšínsko, severovýchodní Moravu, neměl střediska, neměl středních škol, ze všech stran byl národnostně utlačován a tlumeno vše, co jej k národu a rodné mluvě poutalo. Tak se stalo, že odkládal kroj, odcizoval se mluvě, tratil sebevědomí.

Kroj mužský

Klobouk

měkký, černý se širší střechou, opatřený širokou, červenou stuhou, v zadu dvěma konci asi na dlaň přes klobouk splývající. Družbové měli na klobouku na levé straně připevněnou voničku, první družba dvě. Od té by se mohlo o slavnostech upustiti.

slezske kroje1Košile

měla rozpor vzadu, zavazovala se sňůrkami. Pod krkem byla rozstřižena a zapínala se na háček (babku). Na Klimkovsku byl límec okolo krku a lemečky, okolo rukávů černé. Jako v kraji chudobnějším nebyly vyšívané.

Dnes bylo by těžko požadovati, aby si někdo dal zvláště ušíti košili s rozporem v zadu, černým límcem okolo krku a černými lemečky u rukávů. Kdyby však někdo pro černé lemečky a černý límec se rozhodl, musely by tyto býti hustě bíle vyšívány. Nabyly by větší pestrosti.

Vesta

soukenná, červená, ale ne křiklavá, z celého kusu. Překládala se přes prsa a zapínala se na pravém boku. Dírky byly vyšívány. V předu na prsou byly dvě řady kovových knoflíků. Vesta a dírky u knoflíků byly jinou barvou vyšívány. Později nosily se vesty modré, fialové a plavé.

Dvaaosmdesátiletý stařeček Novák z Malých Hoštic řekl na jaře 1925 „Červené vesty nosily se pokud jsem byl chlapcem, dále od města u Kravař, u nás blíže města nosily se už vesty plavé“. K vůli pestrosti mohl by voliti každý dle libosti, ale hlavní barva měla by býti červená. Mohlo by se upustiti v předu od zakládání, ale podstatnou známkou jest vesta „celistvá“, to jest z téže látky v zadu jako v předu a musila by se zapínati na pravém boku. Rovněž co do vyšívání mohla by se ponechati volnost.

Kalhoty

byly původně žluté kožené. Později chodilo se v neděli a ve svátek v kožených kalhotách černých. Když tyto byly starší, chodilo se v nich i ve všední den. Kalhoty na Opavsku nebyly ani široké ani úzké. Na Klimkovsku byly na hoře široké, dole úzkavé. Po stranách byly šňůrami vyšívané. Sáhaly po kolena a zapínaly se „přaskou“. Byly též kalhoty celistvé a „kožuchové“. Tyto byly od kolen až po kotníky kožešinou obšité. Později byly černé soukenné, nebo manšestrové. Tyto jsou však přechodem k modernímu kroji. Při všech dluzích byl zvláštní rozporek „klapák“, který se zapínal nahoře na jeden knoflík, kde právě přiléhala jeho špička, měl totiž podobu trojúhelníka. Kalhoty mohl by si také voliti každý dle libosti, bud žluté kožené, nebo černé soukenné, ale bylo by žádoucno, aby byly všechny druhy zastoupeny.

Boty

byly černé, vysoké, ale bez záhybů (faldů). Tím se lišily od „polských“, které měly více záhybů. Chudobní nosili holenky z telecí kůže a říkali jim „bachraté“. Aby se vyrovnaly, obkládali lýtka onucemi, anebo nosili kalhoty celistvé, od kolen až po kotníky obšité kožešinou, takže nebylo třeba lýtka ovinovati.

Sedmdesátiletý řezník Valentin Kadula z Velké Polomě vypravoval mně v roce 1893 že jsa chlapcem znal starého vesnického muzikanta z Hrabyně, který chodil „načisto po starosvětsky“. Ten prý nosil hnědé kalhoty až po kolena, po bocích nad koleny lesklými knoflíky zdobené. Chodil v zelených punčochách až po kolena vysokých a ve střevících velikými „přaskami“ zdobených. Široké „přasky“, mající podobu podlouhlého šestiúhelníka, národními okrasami vyzdobené, zachovaly se po předcích u Ferdinanda Tvarůžky, selského výměnkáře v Cavisově, který mi je zapůjčil pro národopisnou výstavu v Praze r: 1895 odkud nebyly vráceny. Podobně vypravuje starý pan Vavrečka, bývalý hospodářský správce a později rolník ve Velké Polomi, o starém Ohankovi z Jilešovic, který nosil černé kalhoty a bílé punčochy.

Potvrdili to i jiní staří lidé. Dle jejich výpovědi nosily se v neděli a ve svátek bílé punčochy. Nevím však, nebylo-li to napodobení panského kroje z dob Josefínských. Jisto však jest, že naši předkové ve střevících chodili. Chudší lidé nosili na všední den střevíce ze „suší“ nebo „lýka“. Takové střevíce vyráběl ve Velké Polomi Válek, který býval u mýta. Přirozeně nosívali při střevících punčochy, takže to nemělo souvislosti s dobou Josefínskou a bylo krojem lidovým. Střevíce nosívaly se v létě a tam, kde bylo potřebí nohou lehkých a hybkých.

Při volbě obuvi mohli by mužští voliti vysoké boty bez záhybů anebo střevíce s bílými punčochami. Převládati měly by boty. Při tanci hodily by se lépe střevíce.

Grytka

byl krátký kabátek až po pás sáhající, který se na vestu oblékal a těsně k tělu přiléhal. Grytka opatřena byla na každé straně hustou řadou žlutých knoflíků mosazných. Byla otevřena nebo zapínala se jen na několik knoflíků nahoře. Ušita byla po většině ze zeleného sukna. Později nosily se grytky fialové nebo modré, obyčejně jiné barvy než vesta. VYšity byly zřídka, jen někteří zámožní honosili se vyšívanými grytkami.

Tyto části oděvu stačí pro slavnostní vystoupení zvláště mladíků. Při divadelních představeních jsou nutný další části, které se nosily na grytce a to:

Plášť

dlouhý černý nebo hnědý; který míval pravidelně tři krátké límce. Bohatí měli až pět límců. Chudobnější mívali později jeden límec dlouhý. Plášti nosil se za chladného počasí. V zimě chodili mužští v kožiších.

Kožich

byl dvojí. Sváteční dlouhý až po kolena barvy kaštanové. Ve všední dny nosily se kožichy krátké bílé nebo zabarvené „na dubno“, to jest barvy kaštanové s nádechem červenavým. U některých krátkých kožichů nebyla kůže z ovčích nožek ustřižena a tvořila cípy. Tyto nazývali „cípaté“. Na Opavsku nosili ještě:

„Okruhly kožuch“

Byl potažený suknem a dlouhý až po kolena. V zadu byl rozstřihnut a spojen dvěma ozdobnými knoflíky. Okolo krku mněl černý kožešinový stojatý límec. Při zvláštních slavnostech, jako při svatbě, křtinách a podobných, oblékali ženichové, starostové (starosvati), kmotři na vestu kabát.

Kabát

byl soukenný, po většině sivý a měl „šosy až po zem“. Zámožnější mívah kabáty černé. Kabátů bylo velmi málo a proto se půjčovaly. Hlavu pokrývali v zimě baranicemi.

Beranice

byly černé, sivé, vydrovky nebo ze tchoře. Vzadu byl beránek vyšší nežli vpředu. Někde na Opavsku ozdobovali je vzadu mašlemi a šňůrami. Na Klimkovsku byl beránek po většině stejně veliký. Kolem kraje byly ovinuty pentlemi, které vzadu splývaly.

Kdo neměl baranice, chodil ve vlněné čapce na způsob „poděbradky“, od níž se líšila, že neměla beránka. Byla ozdobena do kola pentlí, která se vzadu na dvě strany zakládala, takže dolů nesplývala.

Kroj ženský

slezske kroje2Košile

Ženské košile zhotovovaly se z jemného plátna, jehož v našem kraji bývalo hojně. Rukávy byly kratší nežli u košilí mužských. Dle popisu Vyhlídalova sáhaly na Opavsku až k zápěstí a byly pukaté. Na Klimkovsku byly rukávy dlouhé až po loket a shrnovaly se v „trubce“, takže byly taktéž „pukaté“. Na Opavsku zakončeny byly ,;taclem“, na Klimkovsku svazovaly se tkanicí. Oblékala-h se grytka, trubce se nedělaly a rukávy nebyly pukaté.

Košile byly jednoduché, nebo okolo krku, na prsou a na límečcích u rukávů černě vyšívány. Barva černá volila se z.toho důvodu, ježto barevné hedvábné niti byly drahé, kdežto obyčejných černých nití mohl si každý dostatek opatřiti. Košile na prsou vyšívané nosily jen bohatší děvuchy.

Dnes by se mohla ponechati volnost ve výběru barvy vyšívání i jeho rozměrů, protože rozvojem obchodu byla by se vyvinula i pestrost barev, kdyby domácí kroj nebyl býval předčasně do pozadí zatlačen.

Sukně – leknice

sáhaly asi do jedné třetiny lýtka nad „kostkami“ (kotníky). Některé byly okolo spodu ve výši dlaně jednou nebo dvěma na prst širokými stuhami ozdobeny, které byly jiné barvy nežli sukně. Sukně byly různé barvy; bílé, cukrové (nynější krémové), pestře červené, růžově červené, kaštanové, hnědé, olivové, zelené tmavé, fialové. Sukně bílé a cukrové byly dle podání nejstarších lidí dole černě vyšívané.

Na sukni nosila se ve všední den zapasnice, v neděli a ve svátek zástěra. Tato byla jemnější nežli zapasnice. Zástěry byly původně širší. Na Klimkovsku byly tak široké, že bylo sukně jen málo vzadu viděti. Účelem jejich bylo sukni chrániti, proto převládala barva modrá a oblaková. Později byly zástěry užší a rozličné barvy. Říkalo se jim „fěrtuch“, z německého „Vortuch“. Tyto bývaly též a to v rozích bíle nebo žlutě vyšity. Vzadu mívaly širší neb i široké stuhy, které se na kytku zavazovaly a dolů splývaly.

Kordulka - bruslek

Kordulky byly soukenné a barvy pestré. Slavnostní kordulky byly pestře vpředu i vzadu vyšívány. Měly po obou stranách vpředu knoflíky, z nichž jedna řada zapínala se do dírek vyšívaných. Obyčejnější kordulky měly místo knoflíků háčky. Později nosívaly se ve svátelc kordulky hedvábné. Při velmi jemném hedvábí odpadalo vyšívání. Aby na nich sukně lépe držely, přišívaly se vzadu dva válečky, které se vyplnily vlnou; při obyčejnych kordulkách nahražovala se vlna sečkou. Válečkům říkalo se „klobásy“.

Grytka - špenzer - kožušek

Na kordulku oblékala se za nejstarších dob „grytka“. Byla to krátká soukenná kazajka, mající dole vzadu uprostřed několik záhybků „varhanky“ zvaných. Původně byly jednoduché, později nosily bohatší při grytce nabírané límce. Během času dělaly se na grytce okolo těla směrem svislým záhyby a to na letní grytce menší, na zimní větší, jichž na Klimkovshu bývalo pravidelně devět, a tak povstaly „špenzerky“ a „špenzry“. Zimnímu vatou podšitému říkalo se na Klimkovsku „kožušek“. Tento měl vpředu zapínáky.

Bílé „turecké“ šátky s červeními květy nebo červené šátky “lipské“, které se místo grytky nebo špenzra na kordulce křížem přes prsa překládaly, nelze počítati ke kroji národnímu, ježto jsou výrobou tovární, která se u nás uprostřed minulého století na trhu objevila a patří spíše k módě.

slezske kroje3Čepce - kaptury - karkule

Děvuchy nosily vlasy do dvou pletenců (copů) spletené, volně spuštěné a na konci kytkou menší stužky zakončené. Družky nosily na svatbách jenom jeden pletenec na konci stuhou ozdobený. Děti zaplétaly se do pletenečků okolo hlavy spletených a pravilo se, že jsou zapleteny „do košíčka“. Ve svátek pokrývaly hlavu šátkem pod bradou svázaným. Ve všední den vázal se šátek „do ficka“ v týle. Při slavnostech se šátky nenosily.

Vdané ženy nosily ve svátky a při vycházkách z domu pod šátkem bílý „čepec“, též „kaptur“ nebo na Opavsku „karkule“ zvaný. Poprvé vsazen byl vdané nevěstě slavným způsobem na hlavu při svatebním veselí o půlnoci, kterýžto obřad jmenoval se „čepení“. Čepce byly na okraji ozdobeny tkanicemi, zavazovaly se vzadu a to v obyčejné svátky a vycházky šňůrkami, na slavnosti menšími stuhami.

Čepce byly buď jednoduché, které se jen pod šátkem nosily a čepce slavnostní, které se nosily v největší svátky pod šátkem a při slavnostech volně. Čepce slavnostní byly uprostřed různými květinami, geometrickými tvary a jinými ozdobami vyšívány, nebo kovovými ptáčky barevnými skleněnými kuličkami, obdélníčky a perličkami vykládány. Tomuto ozdobenému kruhu říkalo se „kolo“ nebo „denko“, což je zdrobnělina od slova dno. Při slavnostech, kdy se šátek odkládal, přivazovaly se k čepci dvě široké barevné stuhy, které daleko pod pas dolů volně splývaly. K čepci přivazovaly se kytkou, která měla dvě veliké putliny po stranách. Doma a při polních pracích se čepce nenosily. Tu nosily ženy vlasy do dvou pletenců spletené, volně dolů splývající, nebo okolo hlavy otočené. Měly-li na hlavě čepec, nosily vlasy bud' volně v pletencích dolů splývající, anebo též okolo hlavy pod čepcem otočené.

Čepice

V zimě nosily se na hlavě širokými hlavně králičími kožešinami lemované čepice. Říkalo se jim „králík“. Bohatší měly čepice za okrajem zlatě nebo stříbrně ozdobené a uprostřed na hlavě vyšívané. Čepice svazovaly se pod bradou stuhami na kytku svázanými a dolů visícími. Podobně byly vzadu stuhami opatřené. V době smutku a pří pohřbech odívaly se ženy do bílých ubrusů.

Obuv

Ve všední den nosily se punčochy různé barvy a obuv dle potřeby. V nedělí, ve svátek a při slavnostech nosily se punčochy bílé a střevíce s přezkami.

Kožuch

V zimě nosily ženy kratší ovčí kožichy, nebo barvy kaštanové (na „dubno“ zabarvené). Pro vyšívání jevily naše děvuchy a roby veliké nadání. Ze zachovalých zbytků národního kroje, který s velikou obětavostí sbírá paní Večerková, vdova po učiteli v Opavě a její dcera Vlasta, která množství různých a pěkných vzorků okreslila a k vydání připravuje. Svou dlouholetou prací a pílí zasloužily se velice o dobré jméno našeho kraje a zaslouží jak upřímných díků, tak hmotné i morální podpory. Děvčata, která by se pro zjednání kroje rozhodla, najdou u ní vždy ochotné rady.

Lidopisný odbor Matice Opavské usnesl se, že není při oživení kroje potřebí vázati se na dřívější látky, nýbrž jen na způsob dřívějšího střihu a pestrost barev. Jest si jen přáti, aby náš lid v zájmu vlastním k vůli dobrému jménu a k vůli čestné památce svých předků pro oživení domácího národního kroje se rozhodl a aspoň o národních slavnostech v něm vystoupil.

Kroje na Opavsku a Ratibořsku

Řeka Spavice rozdělila za Marie Terezie náš kraj mezi dva státy, ale na obou březích řeky meškal stejný lid – Moravci, lid jednoho Pána Boha, jedné řeči a stejných zvyků. I kroj byl stejný. A právě Moravci na pruské straně si ho uchovali déle …

Takové to bylo, když žili oni – tětka Švencelka, živá kronika kraje i lidu. Chodívali k nám i víckrát v týdnu a byli zajímaví, jak svým pěkným „strojem“, tak i bílými, zdravými zuby. Roba sedmdesát let, nevelká, suptelná, ale zuby jak „pačerky“. Druhá zvláštnost byla to jejich oblečení: kus půvabu, líbivosti, oči by se na to pořád dívaly. A život těžký. Chlop se jim utopil a nechal na starosti pět dětí. Tuž co? Pána Boha na pomoc a rozum do hrsti.Pane Bože, neopouštěj, když už opustil chlop. A On neopustil.

Na celém světě se lidé žení a vdávají a u nás též. Jenže u nás chtěly mít nevěsty hedbáv na šaty z Opavy, protože byl jemnější, ale pentle k čepci z Ratiboře, že tam byly širší a lacinější. A bylo-li to a ono také z Ratiboře, obuv pro nevěstu a ženicha musela být z Opavy, protože byla trvanlivější. Tak to vyzkoušely staré hospodyně a mladí se podle toho řidili. Peníze měly tenkrát velkou cenu, a proto za dobré peníze jen dobré zboží.

Že se to muselo přenášet přes hranici? Lidé milí, řekněte jen, na které hranice se nepřenáší? Takév přenášení bývá někdy i dobrá živnost. Tětka Švencelka měli z toho jen chléb pro sebe a pčt dětí, a to chlebíček peprný, protože bez strachu takové „švorcování“ nikdy nebylo, i když byli ti nanci, ktří tam na té hranici stávali někdy i docela nefinanční a s lidmi, co tu žili, často i jedna ruka.

Naši lidé, a to z obou břehů, nejraději svěřovali tuto práci Švencelce, že ji znali co robu poctivou a svědomitou, terá se vždycky dvakrát ohlédla, než s rancem do řeky vstoupila. Věděla, že taková nevěsta či ženich kupuje tu či onu věc na druhé straně jen z úsporných důvodů, že jí přikládá trvanlivější hodnotu a že si na to dlouho šetřil. Proto ta poctivá roba netratila na ceně ani u lidí ani u Boha a těch svých pět dětí dobře vychovala. A snad také proto, že přicházela do styku s tím nejhodnotnějším tovarem, dávala rady nevěstám, družkám i kmotrám, jakou barvu hedvábí i vzor si mají pořídit a její rady bylo dbáno. Chodívala také strojit na svatby, zaplétala copy „v šesterku“, a aby věnec i čepec dobře k hlavě přilehly, a dovedla hbitě a správně vázat pentle.

Vyšívat neuměla, snad proto, že k takové zdlouhavé práci neměla nikdy dost času, ale dovedla z hlavy nakreslit na plátno líbivé vzory, a to jen tak, jak ji namátkou napadlo. A tato prostá roba vyznala se v našem kroji, kterému říkala „struj“, velmi dobře.

Košilka má mít středně široké rukávy s bílým vyšíváním, které se zdrhuje bílou šňůrkou. Rukávy mají „klín“, který se přišívá v podpaží a je ze silnějšího plátna nežli rukáv sám. Šetří to rukáv, protože propocený s obnošený klín se snadno vypárá a našije se nový. Výšivka na rukávech bývala ze samých hvězdiček, bohatší mívali hvězdičkovou vložku.

Podle Švencelky není prý správné zdrhovat výšivku pentličkou. To ani rozumné selské dcery nikdy nedělaly. Začly prý to dělat až pozdější parádnice, které místo ručního vyšívání našívaly k rukávům výšivky strojové, zvané „tacle“, a do nich navlékaly titěrné pentličky.

Košilka podle nejstaršího vzoru nemá sedlo a je zezadu i zpředu rovnoměrně nabraná do límce, který se pod krkem zapíná na knoflík. Nízký límec není vyšívaný. Čím majetnější byla nositelka, tím plátno na rukávcích bylo jemnější a výšivka bohatší.

Chudoba dřela ve dne v noci pánům zadarmo, měla na výšivky méně času. Pozdější košilka se už nabírala do sedla zapínala se rovněž vpředu.

Přes košilku se oblékal „spodník s opleckem“. Oplecaku se později říkalo „lajb“. Spodník se zapínal na knoflíky vpředu a měl udržet počestnou linii prsou. Za dřívějších časů by se žádná neopovážila chodit bez lajbu. Neodpovídalo by to počestnému oblékání. Už takové, která měla lajb volný, říkali „rozdojeněc“ nebo „nědostrojeněc“, a nežli také přezvisko, to bylo lepší užít poctivého lajbu.

Na spodník přišel „bruslek“, který měl vzadu u pasu našitou „klobasu“, zvanou též někde „jelito“. Klobasa měla ten účel, aby na ní drželo dalších 5 až 6 spodníků a vrchní „leknica“. Ty už byly šité jen do pasu a nabrány do „lemma“. Všechny tyto spodníky i vrchní leknica byly čtyř až pětiloketní a díly byly rovné, nestřižené. Původní spodničky byly bez výšivek, jen s „lemuvkou“, později si však bohačky našívaly k nim tacle.

Všechny spodníky byly z nejjemnějšího bílého plátna, bílily se na trávníku, máčely se jen do syrového škrobu a žehlily vždy jen za mokra. Správně vyžehlené spodníky byly hladké jako list a při šetrnosti vydržely i pár měsíců. Dlao to kus práce vyžehlit takových pět až šest leknic, proto je jejich nisitelky velmi šetřily.

Na takto upravené spodníky přišla tetřeve leknica vrchní, která byla vždycky hladká, bez všech ozdob. Vespod na rubu měla široký podklad z lacinějšího plátna nebo z podobné látky. Bylal rovněž velmi široká a v pasu hustě nabíraná.

Jak leknica, tak i spodníky byly přiměřeně Dlouhé a sahaly ne zcela ke kotkíkům, aby bylo vidět červený „cvikel“ na bílé punčoše. Ano, bílé punčochy s červeným cviklem nosily se i u nás a bylo to oblíbená ruční práce. Byly prý také červené punčochy s bílým cviklem, ale ty už nebyly tak v oblibě.

Brusleny byly hedbávné nebo aksamitové; na nich nebyly výšivky, jen na aksamitě bylo do hvězdiček, koleček, srdíček nebo do drobných kvítku rozvyšité stříbrné nebo zlaté „patačky“ (penízky).

Klobasa, která byla k brusleku našita, byla z bílého nebo barevného plátna a byla vycpána řezinami.

Nosily se černé „střebily“ s nízkým podpatkem, později „šaršové“, oblíbené pro svoji lehkost, ale ne tak trvanlivé.

Nevěstám patřila hedbávná vrchní leknica; cím byl hedbáv jemnější, tím byl prý trvanlivější. Leknica byla jednobarevná a nejoblíbenější barva byla „kotlová“. Šily se s rozporkem vpředu a mezi bohatě nabíranými faldy byla našita kapsa. Na takovou leknici bylo zapotřebí podle šířky i 8 loktů hedbáví.

„Fortuch“ (Bože, Bože, tětka Švencelka se nepamatuje, že by sto bylo jinak jmenovalo; jen ve všední dny sloužila místo fortucha „zapasnica“) byl zase odlišný barvou, poctivých rozměrů co do délky a šitý ze dvou půlek. Byl poněkud světlejší barvy, ale pozor – ten původní nebyl opravdu květovaný s nějakými vetkanými růžemi, ty květované se začly nosit až později a byly velmi šumné. Ale ten původní byl jednobarevný, široký a hladký, bez „ryšku“ a bez ozdob a tak dlouhý jako leknica.

Zpod leknice mohl přečnívat uzounký proužek lemůvky z bílého spodníku nebo uzounký proužek „tacli“. Fortuch byl vpředu u pasu jemně nebíraný a byl vsazen do „lemma“. K lemci byly našité prátěné šňůrky, které se vázaly vpředu pod něj.

I na takovou zástěru bylo kotlové hedbáví nejoblíbenější, ale – jek už řečeno – ve světlejším odstínu než vrchní sukně.

I „drajdrutky“ mívaly nevěsty, ale do těchto se rády oblékaly až na druhý den k „čepení“, drajdrutky byly oblíbené pro svou trvanlivost a zachovaly se až do dnešních dob. Jsou šity rovněž hladce, bez plisejí a volánů a vpředu u rozporku mají, jako i jejich družky hedbávné leknice, pověstné „ledaco“. Ledaco nejde dobře popsat, to by se muselo vidět.

Každý ví, že naše prabáby byly velmi šetrné a měly také proč. Peníze se vydělávaly těžce a jak jinak, když na panském za robotu nic nebo jen velmi málo platili. Proto sváteční „struj“ měla každá většinou jen jeden a už ten stál moc peněz. Taková drajdrutka podle vyprávění staré Švencelky stála (nevím, rozuměla-li jsem tomu tenkrát dobře) 15-16 rýnských šajnův, a proto ten díl sukně vpředu nahradilo „ledaco“. Byla to odlišná, velmi laciná látka; mohlo to tak být, protože ji pod zástěrou nebylo vidět.

Nejoblíbenější barva těchto drajdrutek byly bílá, červená, růžová a fialová. Nevěsty se oblékaly do bílých, ačkoli v pravém slova smyslu to běl s nádechem slabounko růžovým, asi tak, jako slabě šedorůžový obláček, kmotry a starosvatky vítaly barvu červenou růžovou, jen vdovám z toho všeho nepatřilo už nic. Jim, Pokorným ve svém stavu a počestným ve svém vdovství patřila už jen dudná barva – fialová. Byl to velmi vážný a slušný zvyk – však také o filaových drajdrutkách ještě nikdo neřekl že jsou pěkné. Drajdrutky jsou čistě vlněné. Po kom zdědily své jméno, nedovedli stará Švencelka pvědět.

Ovšem, nejnádhernější byly leknice hedbávné a kotlová barva vedla. Vedly ostatně jen barvy tlumené, tmavší a je to ku podivu, jak bylo tenkrát hedbáví trvanlivé. Můžeme je někde shlédnout ještě i dnes a bez kazu.

A teď abychom se přeli a dožadovali se souhlasu, kdo má pravdu. Kamanem úrazu jsou široké vlněné šátky s bohatými vzory a ručně vázanými dlouhými „střapci“, které se vázaly přes prsa křížem, vzadu na přírodní uzel. Nosily se tyto šátky na obou březích Spavice nebo jen na Modré? Podle vyprávění Švencelčina nosily se tyto šátky stejně na Opavsku jako za řekou. A to je asi pravda. Jsou sice námitky, že na Opavsku se nosily vyšívané brusleny a zmíněné šátky jen volně přeložené přes ruku. Švencelka se však na vyšívané brusleky nepamatovala. Řekli jen, že brusleny vývaly hedbávné a nebo aksamitové a na těchto, jak už zprvu řečeno, bylal naházené jen sem tam drobné motivky z lesklých patačků. Bohatšího vyšívání prý nebylo třeba, ježto pod křižno uvázanou širokou šátkou stejně to nebylo vidět.

Tento názor zastávajíé i jiné staří lidé dnes dosud na živu a dosvědčují rovněž, že si ženy na obou březích řeky vázaly šátky stejně. Bylo to velmi oblíbená a vkusná ozdoba, která slušivě vzadu na přírodní uzel uvázaná lahodila i tomu nejnáročnějšímu oku.

Tyto šátky byla z čisté vlny ve světlých i tmavých barvách a nejkrásnější byly s širokou obrubou naházených květů. Byly velmi lehounké a pro jejich vláčnost se do nich rádi pouštěli moli. Střapce se k nim vázaly doma.

Teď ještě něco o té n ejhlavnější „šumnotě“.

Děvuchy měly na hlavě jen jedinou ozdobu, a to byly jejich dlouhé copy. V našem kraji se nosily copy dva, u spodu spletené v jeden se zapletenou mašlí. Těm od těšína se naše smávaly, že nosi cop jen jeden, jako kráva ocas.

Ale jakmile se vdaly putovaly copy až jen jeden od Těšína, či ty dva od nás – pod čepec. Ve svátek pod čepec, ve všední den pod šátku uvázanou do „ficka“. I ten „ficek“ vkusně uvázat bylo umění. Aby se při práci na hlavě nehohnul a aby zpod něho nevylézaly vlasy. Neslušelo se už provdanou ženu, aby chodila jak „vlasatica“.

Šátka „do ficka“ byla měkká a lehounká. Nejoblíbenější pro všední dny byla „perperka“. Převládalo tmavě červené dno, po něm žlutobílé hrášky nebo hvězdičky; selky měly znak svého stavu – žluté klasy. Tyto šátky byly z potištěného plátna.

Když se šlo „po svatečňu“, nahradila perperku šátka „tibetka“ nebo „kalmučka“. V tibetce se chodilo ve všední den do kostela, na „jarmak“ a na „bešedy“ do přespolní dědiny.

Pro slavnosti byl vyšívaný čepec, zvaný „kaptur“ nebo také „pikeje“. Kaptur i s pentlemi, byl-li vyšívaný zlatem, stál tolik co kráva. Kaptur se kládal s „denka“, které bylo nejčastěji vyšito bílé na jemném tylu nebo „kostelovém“ plátně, nebo perličkami a penízky, vzácnější také drobnými zrcátky, nejvzácnější byl vyšitý zlatem.

Vyšivačka si sama tvořila vzorky, nejraději bez předloh a nákresů a byly to skutečně líbivé ornamenty, jak je možno se přesvědčit ze zachovaného materiálu. Vyšívání bylo velmi jemné a pracné a musely to být hbité a jemné prsty, co takto tvořily. Okolo denka byl našitý užší pruh téhož „kostelového“ plátýnka nebo atlasu, vroubeného jemnou paličkovanou krajkou. Krajka se zadrhovala bílou nití podle oválu tváře, a to tak, aby při nasazení čepce úplně zakryla i uši. Na tomto užším pruhu plátýnka nebo atlasu byly rovněž výšivky nebo jen sem tam pohozené drobné lesklé penízky.

Když byl čepec bílými šňůrkami na hlavě pevně utažen, obepjal se ještě asi 2m dlouhým a 10-12 cm širokým pruhem téhož jemného plátna, které bylo na obou koncích vyzdobeno bílou výšivkou. Vzoreček byl pečlivě vyřešen, i když jen volnou rukou na plátno nanášen. Tento pruh se vzadu vázal do holubičích křídel, a protože byl pevně vyztužen (vyžehlen jen v syrovým škrobu), pěkně ta křídla držela.

Čtyři metry dlouhá pentle s nejpestřejšími vytkávanými květy doplnila ještě výzdobu čepce. Nasazovala se tak, že zakryla bílý pruh a i holubičí křídla byly jí pěkně obepjaty. Oba konce pentlí splývaly volně po zádech a dosahovaly až k lemu leknice. Byly to pentle velmi slušivé, a ježto byly tkané z dobrého hedbávu, i velmi trvanlivé. Horší už bylo, že jejich vkusné a správné uvazování vyžadovalo delší dobu a určitou zručnost.

I ty pestré tóny v barvách vetkaných květů měly svůj účel. Pro mladé roby a starosvatky co nejpustější, ale čepec vdovin byl znatelný na první pohled : v pentlích vetkané květy a vzory měly tlumenou barvu – fialovou.

Takový byl podle staré Švencelky náš „struj“.

Též nevěsty „ku slubu“ nechodily nikdy „bezobleča“. Měly na sobě „kacamajky“, molné vpředu i v zádech, počestně zapnuté na knoflíky až ke krku. Před Pána Boha vždycky jen slušně. V ruce malý mosazný křížek, na něm věneček z „merty“ tak jako na hlavě a větévka z merty byla i ve svinutém kapesníku. Teprve u jídel a tance směly objevit „bezobleča“, to znamená s vydutými rukávy.

Největší úcty mezi všemi požíval však známý šátek podlouhlého tvaru, zvaný „uvodnica“. Za mladých let staré Švencelky šla nevěsta k oltáři přioditá kolem pasu nebo ramenou takovouto úvodnicí. Byla rovněž z „kostelového“ (lněného) plátna, potištěná samými hvězdičkami, andílky a drobnými kvítky. Bohačky mívaly úvodnice z atlasu a vyšité hedbávím. K oltáři šly takto oblečné, aby je Pán Báh hojně obdařil dětmi, neboť tenkrát byla všeobecná víra: „kaj děti, tam Boži požehnani“.

K úvodu šly matky vždy přiodité tímto šátkem úctu vzbuzujícím. Úvodnice se málokdy dědily; nejčastěji, když už jich v rodině nebylo třeba, putovaly k bočnímu oltáři do kostela nebo na oltáříček do kaple a tam dosloužily jako ozdobná rouška. Jistě velmi pěkný zvyk.

Na ukládání šatů a rodinných památek sloužila našim prabábám malovaná truhla. Malování mělo nejčastěji podklad modrý a v něm jako po obloze poletovali ptáčci nebo, byla-li podkladová barva zelená, vyrůstalo na ní jako na louce rozmanité kvítí.

Víko uvnitř bylo polepoeno samými svatými obrázky jako památkou z poutí. Byla to nejčastěji Panenka Maria častochovská, hrabyňská, svatá Anna ochranitelka rodin, svatý Josef a postupně všichni svatí, jejichž jméno nosili příslušníci rodiny. V boční přihrádce, která měla sklápěcí víko, vyl uložen v bílém pláténku nebo v hedbávném papírku „kaptur“ – ten vyšitý perličkami – a na tuhém papírovém válečku byla navinuty pentle. V druhém rožku, oh, tam byly tři věci posvátné, které se nikomu neukazovaly. Byl to malý černý křížek, „pačerky“ a čepec – ten, co byl vyšitý bíle. A tyto tři věci si brávaly naše prabáby do hrobu. Křížek a pačerky do ruky, čepec na hlavu. Následkem toho se stalo, že se teď mohou bílé čepce hledat se svíčkou – těžko se najdou. A je těch krásných výšivek škoda, nenahraditelná škoda.

Vedle těchto věcí byly ještě v přihrádce „svaté almuzky“ (medailónky), nebeklíč a zlatý nebo stříbrný křížek a jiné památky, které se dědily. Na dně truhly byly vyžehlené spodníky, drajdrutka, hedvábné zástěry, šátky se „střapcoma“ a pro zimu kožíšek nebo „špenzer“.

„Kožušek“ byl z beránka – tenkrát se ovce chovaly také v našem kraji a stará Švencelka je chodívala do kravařského zámku stříhat. Špenzer byla upnutá jupka, vyvatovaná, s Dlouhými rukávy, rovněž podšitými vatou. Rukávy měly „pukače“ byly u ramennou široce vyduté.

Malovaná truhla byla našim předchůdkyním nepostradatelná. Ukládaly se do ní nejmilejší rodinné památky a nejlepší kusy oděvů.

Do nich se naše prabáby oblékaly vždy s velikou vážností a šetrností. Rčení „tu leknicu sem herbovala po něbožce stařence“ bylo pronášeno s velikou úctou, jak o věci, tak o nebožce. Ovšem tenkrát měl každý kus oděvu své poctivé pojmenování a sloužil svému účelu. A neříkalo se „hadry“, „lunty“, „chvanty“, „šruty“, tak jak to lehkovážně jmenujeme dnes.

Oblečení bývalo hlavně pro všecní den přiměřeně dlouhé a pohodlně široké. Všední „leknice“ byly o něco kratší než sváteční. Hospodyně jdouc do chléva k dojení přehodila se leknici přes hlavu a takto chráněná dbala, aby jí ani nejmenší nečistota nespadla do dojačky. My to dnes už dělat nemůžeme, protože chodíme podle názoru starých lidí „v mišku“.

Ve všední den se nosily „zapasnice“ s potištěným vzorem, všedním sukním se říkalo „durkule“. Šlo-li se někam na besedu, opásala se blankytně modrá zástěra z nejtenčího plátna s bílým vyšíváním. Byla velmi oblíbená a říkalo se jí „oblaková“. Vyžehlená, byla tenounká jako růžový lístek, ale byla velmi trvanlivá.

Kdož ví, kolik už desítek let se takové plátýnko nevyrábí, ale zástěry s něho jsou někde v dolních přihrádkách dosud a svou líbivostí volají k nám o znovuvzkříšení. Nejen tyto oblakové zápasnice, ale také drajdrutky, kotlové hedbáví, čepce, pentle i ty překrásné vlněné šátky se „střapcoma“, to všecko nechť nám osud navrátí k životu, aby Slezsko ožilo slezskými vzory ve slezských barvách.

I když jsou tyto barvy tlumenější, patří už k slezské povaze. Je pochopitelné, že slovácké kroje barvitostí přímo hýří – tam mají také bujařejší písně nežli jsou naše. Ale tam se také rodí víno a to vždycky rozviřuje a rozjasňuje mysl. Je pochopitelné, že hanácký kroj svítí žlutými výšivkami jako zlatem, vždyť se tam také trží za pršenku zlato. Zato u nás se nerodí víno a naše pole jsou chudší. Slezský člověk byl vždycky zádumčivý jako naše lesy a rozteskněný jako naše pole a podle toho také zpíval a se strojil.

slezske kroje4 slezske kroje5 slezske kroje6 slezske kroje7  slezske kroje8